kOmický blog DXXXVII.

Návraty na osvědčená místa mají své nostalgické kouzlo; i proto jsme se letos ocitli v lyžařském středisku, kde děti s tímto sportem začínaly.

Na prodloužený lyžařský víkend v úvodu roku jsem pod náporem domácích příprav a pracovních úkolů zapomněla – o to více mne potěšil. Dovolenou jsem žádala na poslední chvíli a hromádku nezbytné textilní výbavy nejmladšího potomka (a i mírně zbytné vlastní) vršila na Nový rok.

Mé rozpoložení bylo pravděpodobně snadno patrné, neb mi cestou z dosud jediné letošní pracovní směny v tramvaji skládal komplimenty o francouzském šarmu (mírně podnapilý) cizí pán, ač můj účes ani outfit ohromovat nemohl.

Můj muž mne pak bezpečně dopravil nejen domů, ale i – již se všemi potomky a čtyřnožcem – do 400 km vzdáleného zimního střediska. Pobyt nám nabídla kamarádka, která po nás přebrala štafetu pravidelných návštěv a které se nepovedlo letos obsadit celou čtyřrodinovou kapacitu chalupy.

Lyžařskou výbavu chystal choť, jídlo převážně děti; což je stav, který pro nedostatečnou kontrolu zvládám poměrně obtížně. Ale vyjma mých běžkařských hůlek a poněkud omezené množiny potravin jsme nikterak nestrádali. Jednotvárný jídelníček sestávající z naloženého masa a párků nikoho netrápil.

Přes noc napadal nový sníh, pročež první den pohyb rychle odčerpával sílu. Následujícího dne se – za jasné oblohy a slunečního svitu – ze sjezdovek staly ledovky, což při vesměs značně opotřebovaných hranách dělalo sport dobrodružným. V závěru pobytu se opět zatáhlo, leč sněhové podmínky byly zdaleka nejpříznivější. Ani se mi nechtělo skipas vracet.

Manžel i letos prohlásil, že ho lyžování nebaví a několik sjezdů na snowboardu absolvoval azurového rána, aby využil upravený povrch a světelné podmínky k focení. Zbytek pobytu strávil převážně s notebookem.

Nejmladší potomek překvapivě proklamoval, že lyžování je jeho oblíbený sport. Kolem poledne pravidelně opouštěl vyčerpán svah; leč bez velkých protestů se navracel. I starší děti se ze svahu ztrácely brzo. A já se jako obvykle snažila poctivě kombinovat lyže i prkno a na běžkách alespoň ráno absolvovala venčení maxipsa; ani mi nevadila obražená žebra a koleno nepřirozeně zbarvené po přímém kontaktu se zmrzlým povrchem.

Výborným zážitkem bylo večerní sáňkování. Sestávalo ze čtyřkilometrového výšlapu do kopce, (což jsme dětem zatajili), návštěvy hospůdky a sjezdu za svitu čelovek. Čtyřnožec nás doprovázel. Neuváženě jsme s mužem sdíleli společné sáňky, přičemž naše představy o rychlosti jízdy (s ohledem na možnosti běžícího domácího mazlíka) byly dosti odlišné. Jeho váhová převaha byla pro rychlost bohužel určující.

Z prvních – a pravděpodobně jediných letošních hor – jsme si tak odvezli společné zážitky, nemnoho fotek a pár modřin. A každoroční předsevzetí, že konečně na stárnoucí výbavě uděláme servis sjetých hran.