kOmický blog DXXXII.

Přání předvánočního času je obvykle spojováno s přívlastkem klidný. Nicméně se nemohu zbavit dojmu, že se jedná o spojení ironické.

V zaměstnání mě úspěšně drtí množství podaných nových žádostí znemožňující vyřizování stávajících. Hlava nastavená na výkon to vnímá jako osobní selhání, jakkoli se okolí snaží vyjadřovat mi podporu a nalézat řešení.

Doporučení lékaře, abych se zdržela stresu, mi jde mnohem hůře než vynechat kávu a alkohol. V intenzivním pracovním tempu ale na bolest břicha zapomínám a absence obědů mi pro nechutenství nevadí. Míru stresu zvyšuje nepříjemná skutečnost, že pár dní před svátky nemám vánoční dárky.

Abych se zcela nezbláznila, eliminovala jsem nadbytečné domácí práce. Seznam letošního upečeného cukroví je směšně krátký. Drahý choť situaci vylepšil jeho objednáním – vítězoslavně předávaná krabice bezlepkových kusů bohužel z valné většiny obsahuje mléčnou bílkovinu, čímž se pro mne stává nepoživatelnou.

S úklidem to rovněž nepřeháním. Mohou-li děti již třetí týden ignorovat seznam drobných úkolů uchycený magnetem na dveře ledničky, dovolím si nepodstatné nedostatky naší domácnosti rovněž přehlížet. Především za situace, kdy se týden před svátky manžel vzedme k výkonu a dokončuje předsíň, přičemž po mně vyžaduje natírání dřevěných hranolů.

Pro zpestření „klidných“ večerů jsme se navíc přihlásili na adventní okýnka. To je hezká tradice, kdy každý adventní večer u jednoho domu svítí příslušná číslice a podává se občerstvení dětem a (stále častěji) též dospělým.

Za účelem přípravy pohoštění jsem chtěla opustit kancelář dříve, neb nadpracované hodiny stejně nemám kdy vybrat. Místo odchodu domů jsem však byla povolána k řediteli odboru, kde jsme strávili „příjemnou“ půlhodinu debatou nad systémem a výsledky naší práce. Manžel, který na mne marně čekal před úřadem, po dvaceti minutách naštvaně odjel.

Dostihla jsem ho hromadnou dopravou, domácí příprava však začala se značným zpožděním. Naštěstí jsem svítící číslovku vytvořila den předem. V rychlém tempu jsem vařila dětský punč a chystala dobroty. Původní plán připravit občerstvení i pro dospělé úplně zapadnul.

Původně jsem se nechtěla příliš osobně angažovat, ale nakonec jsem většinu večera prostála před domem. Záhy se objevil i manžel, který pravidelně doplňoval tekuté občerstvení dospělým, zatímco já vařila další várku punče a nahrazovala vybrané perníčky, lízátka a cukrovou vatu.

Výsledek byl očekávatelný – po adventním okýnku měl manžel mírné okno. O dva dny později jsem si dovolila malinko se odvázat i já, za což mě tělo patřičně potrestalo a manžel řádně vyčinil. Ale v duchu dobré rady pana doktora se zoufale snažím brát situaci s nadhledem.