kOmický blog DXXVII.

Bílá prodloužená je zásadní společenskou událostí v životě mladé dámy, pro kterou někteří rodiče neprojevují dostatek pochopení.

S dvouletým odstupem jsem se od nejstaršího potomka dozvěděla, že nepřítomnost zákonných zástupců na jeho první prodloužené byla absencí naprosto jedinečnou, neb příbuzní všech ostatních frekventantů kurzu se hojně dostavili.

O dva roky později jsem podobnou příležitost propást nehodlala a neváhala zajistit vstupenky pro sebe, chotě i nejstaršího synka (jako odpustek). Vzhledem k současné úhradě půjčovného za šaty příslušné barvy společenský život poněkud rozhodil aktuální měsíční rozpočet.

Stav konta nasměroval moji volbu oděvu do krabice od banánů ukrývající poklady za poslední čtvrtstoletí. Zvolila jsem tmavozelený model z loňského galavečera. Výborně se k němu hodil zelený lak na nehty, který jsem ve výprodeji za 10 Kč pořídila jako součást převleku za vodní vílu (a nestihla jej aplikovat).

V den D jsem si při natírání dávala dobrý pozor, aby mi na rukou nezůstaly stopy silnovrstvé lazury (ačkoli hned následující den se mi na rukou objevily syntetické fleky nápadně připomínající stařecké skvrny). Přežehlila jsem choti dvě košile a učinila neplatný pokus nakulmovat si vlasy. O hodinu později bylo empiricky ověřeno, že dcera podědila matčiny geny, neb její úhledné lokny se rovněž do hodiny zcela narovnaly (na množství laku nehledě).

Kritický okamžik nastal při domluvě přepravy. Naše slečna se opatrně zeptala, zda můžeme cestou naložit kamarádku. To problém v zásadě nebyl. Navázala otázkou, kdy hodláme prodlouženou opustit, následovanou vcelku logickým požadavkem, abychom při odchodu vzali s sebou i objemné bílé šaty.

Manžela unaveného prací na domě, který navíc společenské akce právě nemiluje, rozlítila role pouhého taxikáře natolik, že si s nechápající dcerou chvíli dost hlasitě vyměňovali názory. Zazněla i neuvážená věta, že „nikam chodit nemusí“, kterou mu hubatá slečna potvrdila. Přítomný nejstarší potomek na mne překvapeně hleděl, ale moudře jsme se příliš nezapojovali. Seznam možných náhradníků, který mi proběhl hlavou, byl velmi krátký.

V čase odjezdu jsem v kabátu v předsíni vydávala instrukce nejmladšímu synkovi, ze dcery v bílém opadávaly třpytky, šaty kreativně doplnila krátkou bundou a navíc předvedla matce základní krok valčíku. Poslední dítě působilo v novém obleku, kabátu a bekovce velmi důstojně... a manžel, který svá slova přehodnotil, v ložnici hledal vhodné tmavé ponožky, aniž se nechal vyvést z míry dceřinými urgencemi.

Na místo konání jsme přijeli minutu před srazem k úvodní polonéze. Dobrovolně jsem se nominovala do role řidiče pro zpáteční cestu. Půl večera jsem odolávala manželovým výzvám k odchodu, které po konzumaci třetího piva opadly. V povznesené náladě pak drahý choť rychle útratou na baru dorovnal mé výdaje za lístky, ačkoli konzumace jeho ženy sestávala z jedné vody a jedné coly. Pokusil se se s ní o tři tance, což značně převýšilo obvyklý průměr.

Jeden dosti komický tanec jako bonus pro matky jsem absolvovala s tanečníkem naší dcery. Mladý muž mi z výšky zopakoval základní kroky a po dvou opatrných pokusech jsme společně zvládli i otočku.

Nejmladší synek během večera opakovaně bombardoval rodiče telefonickými dotazy, kdy se vrátí domů, což jsme mu před půlnocí konečně splnili. Nad ránem se vrátily i starší děti. Štastný otec následně vyjádřil překvapení, že si dceru v bílých šatech ani nevyfotil; přesto se „svojí princeznou“ na sociálních sítích pochlubil.

S ohledem na kvalitu fotek pořízených vlastním mobilem jsem se dokumentace zcela zdržela. Jisté ovšem je, že tuto prodlouženou si budu pamatovat.