kOmický blog DXXVI.

Pokud jsem si kdy dovolila kriticky poznamenat, že je třeba u práce přemýšlet, musím sebekriticky přiznat, že ne vždy se mi to daří.

Můj domácí natěračský příběh má pokračování. Víkend, kdy jsem chtěla dílo dokončit, padl za oběť rozmarům těla, které vyhodnotilo konzumaci Marlenky a drahého rumu jako nežádoucí a několik dalších dnů odmítalo potravu i spolupráci.

Navzdory jeho intenzivním protestům jsem přežila dva dny v zaměstnání, neb organizační zajištění metodické porady pro sto lidí nebylo komu delegovat. Čest kolegyním, které pomáhaly. V sobotu se však nepovedlo vstát ani na venčení čtyřnožce.

Časová prodleva a podzimní slunce zapříčinilo, že papírové lepicí pásky na okenní skla nebezpečně přilnuly. Moje mise se štětcem a válečkem byla tak neplánovaně rozšířena i o odstraňování jejich zbytků a lepidla.

Práci jsem si poctivě rozvrhla. Uprostřed týdne odjel manžel na služební cestu, pročež jsem venku v průjezdu v souladu s jeho instrukcemi natírala palubovky určené na podhled lignofixem. Dobu původně plánovanou pro poslední vrstvu jedlové zeleně na okenní rámy jsem neplánovaně obětovala návštěvě veteriny s kočkou, která se dostavila domů a obtížně dýchala.

Do noci jsem potom v předsíni natírala hranoly určené na věšák, prala a umývala lednici i podlahu, abych nemusela myslet na neradostné sdělení ohledně jejího stavu.

První následující volný den byl opět ve znamení natírání. Palubovky byly pokryty jakousi tenkovrstvou syntetickou lazurou s obsahem olejů, kterou drahý choť nechal speciálně namíchat, aby ladila k fasádě. Odpoledne došlo konečně na okna a lazuru silnovrstvou a též na druhou vrstvu zcela obyčejné lazury v interiéru. Kvůli té poslední jsem musela požádat synka, aby se cestou domů zastavil v Bauhausu pro novou sadu válečku a vaničky, k čemuž byl naštěstí ochotný.

Končila jsem se soumrakem, mírně znavena. Odložila jsem pracovní kalhoty se stopou bílé, zelené a hnědé barvy a zamířila ke koupelně. Manžel v náhlém prozření poznamenal, že na natírání oken již je možná trochu zima, jelikož mu hnědou barvu na podhled záměrně míchali ze syntetiky.

Mírně jsem zbledla, jelikož – vzhledem k přívětivým podzimním teplotám – mě tento aspekt dosud nenapadlo řešit. Ačkoli informace o rozmezí Celsiových stupňů vhodných k aplikaci se jistě na plechovkách (velmi drobným pro starší dámu nečitelným písmem) nachází.

O týden později jsem pak zděšeně konstatovala, že zatímco barva na oknech (zatím) drží – a to navzdory odstraňování zbytků lepidla a pásky technickým benzínem, syntetická lazura na palubkách podezřele lepí. Při aplikaci prvních řad podhledu to mírně komplikovalo práci. Alespoň bílý věšák v předsíni nám dělá radost, neb slouží svému účelu a nevykazuje závady. Snad mám do opětovného použití brusky nějaký čas.