kOmický blog DXLVII.

Všechny „importované“ svátky považuji převážně za marketingovou příležitost. Jako uvědomnělý spotřebitel je zdovořile ignoruji.

Se svátkem svatého Valentina se mi to letos podařilo nad očekávání.

Jelikož dvě kolegyně z naší kanceláře slavily v únoru narozeniny, připadl na mě úkol zajistit dary – včetně květinových. Hlavním darem pro jednu z nich navíc měla být trvanlivá suchá vazba aranžovaná přímo do její vázy.

Asi týden jsem se kolegyňce připomínala, že je třeba vázu přinést. V den, kdy se mi sklo místo očekávané keramiky objevilo na stole, jsem měla na polední pauzu jiné plány. Ale hned následující oběd byl obětován návštěvě květinářství.

Se dvěma kily skla v kabelce bych se případně ubránila i únosu, nicméně v květinářství jsem se shledala zcela bezbrannou. Vstoupila jsem do doporučené kytkárny, kde většinu prostoru zabíraly uvázané květiny. U pultu sál jeden zákazník. Nic z toho u mne nevzbuzovalo podezření.

Spořádaně jsem se zařadila a čekala. Během tří minut přišli další čtyři muži, pročež v nevelké provozovně nezůstalo volné místo ani pro další pugét. Vyčkávala jsem – bezelstně a odevzdaně – až přijdu na řadu.

Na dotaz obsluhy jsem vysvětlila, že potřebuji jednu suchou a idelálně dvě živé kytky. Dáma se pragmaticky dotázala: „Na kdy?“. Údaj o příští středě byl pro ni evidentně vzdálený několik světelných let - poklidně mi doporučila, abych si v pondělí zavolala a odeslala mne pryč.

Lehce zklamaně jsem kolegyněmi vychválené květinářství opustila, neschopna slova. V kanceláři jsem postavila vázu na pracovní stůl a zaraženě se vrátila k tvorbě stanovisek.

Až po návratu druhé oslavenkyně z polední pauzy mi svitlo, neb trefne popsala zástupy mužů pohybujících se po centru Brna s pugéty rozličných velikostí.

Odpoledne jsem s dcerou vyměnila malé lyžařské kalhoty za větší a následně jsme společně dorazily na sraz se zbytkem rodiny. Nejmladší potomek byl v minusových teplotách oděn pouze v mikině, ale nikoho mimo mne to evidentně nepobuřovalo.

Po nevypsaném souboji, kdo se na running sushi více přejí, jsme zamířili k domovu. Synek drkotal zuby, ale chybu nepřiznal ani on, ani starší bratr, který ho přivezl. Naštěstí vozí manžel v autě deku; vytopit dodávku totiž trvá déle než přesun z města k domovu.

Na loži mě čekala bonboniéra a bezlepkové pivo – kombinace hodná mého chotě, který opakovaně zdůraznil, že „Valentýna neslaví... “. Výjimečně se shodneme.