kOmický blog DXLV.

Před dvěma lety při převážně svépomocné instalaci rekuperace manžel nabyl dojmu, že je nutné napravit škody spáchané partou zedníků na omítkách v pokojích našich dětí.

O nerovnostech ploch nebylo pochyb, nicméně na funkci neměly vliv. Překvapivě se choť zaměřil výhradně na stropy, a to pouze v pokojích našich synků. (Což bylo možno usuzovat z vývodů rekuperace čnících dobrých dvacet centimetrů do prostoru pokojů chlapců. Později vyšlo najevo, že u dcery hodlá vyměnit celý strop.)

Dlouho jsem doufala, že plány přehodnotí, podporována názory kamarádů i rodičů. Nejstarší potomek evidentně zdědil přesvědčovací schopnosti po matce, neboť ani jeho hlasité výhrady nebyly vyslyšeny. A nejmladšího nenapadlo se bránit.

Počátkem února jsme s malým nadšením dle pokynů hlavy rodiny přemístili předměty z dětských pokojů na místo jídelního stolu. Výjimkou bylo nejmladší dítě, které pomáhalo s nečekaným zápalem (překvapivě především při stěhování věcí staršího bratra). Rodina se tak na dva týdny zbavila možnosti společně poobědvat. Skříně skončily u dcery, aby si výjimečný stav také užila a mohla případně s bratry lépe soucítit.

Většinu pracovního týdne pak pokojíčky okupovali sádrokartonáři. V pondělí večer jsem na jejich práci (po manželově výzvě) nahlédla. Přítmí bohužel násobilo účinek nevyhnutelného snížení stropu. Při rychlém ústupu se mi podlomily nohy, leč nemohu s jistotou říci, zda pod tíhou dojmů či následkem předchozího cvičení. Další dny jsem se východnímu křídlu domu cíleně vyhýbala, stejně jako konverzaci na stavební téma.

Ve čtvrtek se vrátil synek z mrazivé rybářské výpravy. Nepřekvapila mě jeho stížnost, že místo pozdravu obdržel od otce informaci, že si má vymalovat pokoj. Po večerním návratu z divadla jsem ho hluboce spícího zahlédla na lehátku v chodbě.

V pátek došlo na nevyhnutené. To už rybář své malířské dílo dokonal a ochotná maminka mu do pozdního večera pomáhala s úklidem (ač se snažila nesměřovat svůj pohled vzhůru). Při odstraňováni igelitu z podlah vyšla najevo neblahá skutečnost, že spolu s lepicí páskou mizí i dekor z lišt podlahu lemujících. A podle očekávání nebylo možné sádrový prach dokonale setřít ani při třetím pokusu.

V sobotu jsem dobrovolně převzala malířské náčiní a vymalovala vedlejší místnost. Drahý choť se věnoval zapojování světel, stropních infrapanelů a též zasekávání drátů do zdi. O technologických pauzách jsem se angažovala v kuchyni, k večeru bylo napečeno i vymalováno.

Když jsme v neděli dokončovali úklid a přemisťovali nábytek zpátky, zhodnotil nejstarší potomek, že výsledný rozdíl za vynaložené úsilí nestál. Velmi jsem mu rozuměla. Ale nejmladší dítě si nově uspořádalo pokojíček a s výsledkem bylo – po týdnu bivakování na gauči – spokojeno. Snad tedy naše snaha nebyla úplně marná.