kOmický blog DXLII.

Zcela obyčejné denní události mohou nabývat nečekaného významu, pokud si jejich symboliku připustíme.

V týdnu mě při venčení překvapil čtyřnožec. Už třetí den chodníky pekelně klouzaly, do ranní tmy jsem proto vkráčela poměrně obezřetně. (Jisté limity v tomto směru představuje protestující tělo uvržené do chladu pět minut po opuštění zahřátého lůžka.)

Čtyři tlapy evidentně poskytují vyšší stabilitu, neb maxipes nečekaně rychle zmizel v uličce, kterou se obvykle z vycházky vracíme. Bez vůle ovlivnit směr jeho pohybu jsem ho následovala.

Zatímco se čtyřnožec zabýval dešifrováním vzkazů svých soukmenovců, hleděla jsem poněkud překvapeně do tmy. Zarazilo mě, že trasa, kterou jsme společně prošli stokrát, vypadá z opačného směru natolik odlišně. Stejně nečekané bylo zjištění, že jsme to dosud nikdy z tohoto konce nezkusili.

Během času venčení jsem pak hloubala nad významem prakticky ověřeného poznatku, že pokud změníme úhel pohledu, věci začnou vypadat jinak.

Podobné nečekané prozření mi přinesly ruční práce. Za tuto zimu jsem – obdivována kolegyněmi a kamarádkami – upletla dvě čepice; obě byly těsně před dokončením celé vypárány a bylo třeba úsilí zopakovat. U jedné jsem zvolila příliš nevýraznou barevnou kombinaci, u druhé neodhadla velikost. Evidentně jsem se při provlékání ok natolik zaměřila na samotnou činnost, že jsem zcela přehlédla celkovou marnost svého snažení.

Při novém nahazování jsem ale usoudila, že některé cesty je třeba z velké části projít jen proto, abychom zjistili, že nikam nevedou.