kOmický blog DXIII.

Jakmile jednou předvedete, že něco umíte, pravděpodobně budete pro tuto činnost navěky vyčleněni. Navždy.

Jak již bylo řečeno, kupovali jsme starý dům po částečné rekonstrukci, (která ovšem trvá dosud). Po šesti letech si manžel objektivně přiznal, že - byť je velmi zručný - nábytek do předsíně není z časových důvodů schopen vyrobit.

Ostatně již rok a čtvrt se věnuje nádrži na dešťovou vodu a souvisejícím (neustále se přesunujícím) výkopům pro přívodný a rovněž odvodný systém. A přitom na části střechy dosud chybí okapy.

Aby zabránil postupující depresi u své milované choti, skříně do předsíně objednal u stolaře. Pochopitelně po četných měřeních v zádveří a zapojení vlastní kreativity jsme dospěli každý k jiným výsledkům a především navrhovali odlišná řešení. Odborníkovi jsme pak zadávali všestranný kompromis, který se vlastně nelíbí ani jedné straně.

Předpokládané dodání bylo v dubnu, v srpnu po četných urgencích dovezl manžel několik kusů nábytku vyrobeného ze spárovky, který bylo nutné natřít v duchu ostatního vybavení domu. Posté jsem proklela mahagonový nátěr trámů na stropě, které významně limitují naše možnosti užití ostatních barev - respektive jejich neužití, byť bychom svorně preferovali přírodní dřevo.

Muž zkusmo vyskládal jednotlivé díly na místo jejich určení. S levou stranou byl významně nespokojen, s pravou naopak. Sama jsem se hodnocení estetického dojmu raději vzdala; k rozčarování mi naprosto stačila vidina víkendu stráveného demontáží kování, přemisťováním korpusů, dvířek a polic a jejich natíráním.

Nebohý manžel se cítil ukřivděně, neb jeho žena nevykazovala předpokládané nadšení z dalšího významného posunu v zabydlování interiéru. Ale neznám mnoho žen, které umí být šťastné za situace, kdy provizorní skříně vyvrhnou obuv pětičlenné rodiny a krabice a botky dekorativně olemují chodbu až ke kuchyni.

V kritickém okamžiku současně manžel navíc vyklidil prostor budoucí sauny (o jejíž realizaci mám důvodnou pochybnost), a která aktuálně slouží jako skladiště. Pro alespoň částečné zavedení systému v uložených předmětech do „sauny“ umístil volnou skříň, která své působení zahájila na bytě v dětském pokoji, aby dalších pět let po přesídlení ukrývala oděvy a po loňské vánoční nadílce nábytku v ložnici se z komody stala botníkem. Část dne tak byla mimo chodby zaskládaná předměty i obytná část domu.

Synek vyzvaný k součinnosti sdílel můj názor, že přemístit objemný kus nábytku úzkými prostory nebude snadné, nakonec ale - byť na centimetry - přesun proběhl hladce. A odpoledne byly poličky skříně nově zaplněny nářadím, kabely a dalším neidentifikovatelným materiálem, ve kterém se snad drahý choť - na rozdíl od nás - konečně vyzná.

Sama jsem s malým nadšením (ale velkým nasazením) natírala. Po celosobotním úsilí, kdy do ostatních domácích činností byly proti své vůli zapojeny děti, chybělo natřít poslední tři korpusy a všechny police. V neděli ráno došla barva.

Natírací víkend přinesl několik zajímavých okamžiků - například když syn vyjádřil překvapení nad kuchařskými dovednostmi své sestry, která připravila sobotní oběd. Nedělní oběd režíroval otec rodiny, který přizval své rodiče a upekl kýtu. Přispěla jsem cuketovou polévkou a očištěním brambor.

Při jejich zpracování bohužel vyšlo najevo, že z našeho pseudofritovacího hrnce záhadně vytéká olej. Příčina nebyla odhalena, ale po neustále umaštěném výrobci nezdravých pokrmů mi asi smutno nebude.

Stopy nátěru jsem z těla dostávala obtížně ještě v úterý, kdy jsem večer otevřela nově zakoupenou plechovku barvy a zahájila nátěr poliček. Přesto jsem ve stejném týdnu kamarádce přislíbila vymalování bytu, jako bych pokrývání ploch barvou za pomoci válečku neměla dost.