kOmický blog DXCVIII.

I vlažnou uživatelku sociálních sítí mohou tyto snadno ovlivnit, byť sama hovoří raději o inspiraci.

Před možná rokem mě zaujal příspěvek spolužáka z dětství, který se – jako jediný muž v houfu žen – účastní lekcí cvičení na vodě. A pochopitelně jsem pocítila potřebu vyzkoušet, zda mám pro tento druh tělesné aktivity vlohy.

Dalšího dobře půl roku trvalo sebrat odvahu a na zkušební lekci se přes starého kamaráda přihlásit. Byl mým zájmem potěšen, ale pro různé rýmečky, svátky a dovolené nebylo úplně snadné nalézt vhodný termín. Nakonec se přece jen podařilo.

Den předem jsem vyslechla instrukce, kdy a kam se dostavit a jakou nezbytnou výbavu s sebou potřebuji. Při telefonátu jsem si uvědomila, že sice vlastním elegantní celkové plavky, ovšem střihem poměrně nevhodné pro sportovní aktivity. Abych zamezila nechtěnému nadměrnému odhalování, vyrazila jsem v polední pauze zakoupit sportovnější verzi. Naštěstí v lednu probíhal výprodej u českého výrobce za poloviční ceny.

Odhodlání lehce zakolísalo ráno, kdy jsem při venčení čtyřnožce empiricky vyzkoušela kluzkost povrchu vozovky. Ale ledovku jsem neshledala jako dostatečnou výmluvu pro neúčast a mrazivým sobotním ránem vyrazila (nebývale nízkou rychlostí) k velkoměstu.

U bazénu naštěstí byla volná parkovací místa a kamarád na mě již mával od nedaleko stojícího vozidla. U šaten jsme se rozešli, abychom se o pár minut později potkali u bazénu, (který mě překvapil svojí velikostí). Upozornění na kluzkou podlahu působilo v kontrastu s venkovní ledovkou nepatřičně.

Postupně se dostavily i další účastnice a lektorka. Do prostřední ze tří plaveckých drah jsme uchytili podložky, které jsem pracovně označila za křížence padleboardu a matrace. Působivé bylo, že v okolních drahách probíhalo běžné kondiční plavání.

Lektorka mě na dobu cvičeni připravila o hodinky a prstýnek, abych po celou lekci litovala, že jsem nesundala i řetízek z krku, který mi opakovaně cinkal o zuby. Jako jedinému nováčkovi mi také objasnila, že se případného pádu nemusím obávat, neb padám do vody. (O možném riziku kolize s plavci se prozřetelně nezmínila.) Zásadní byla informace o udržování těžiště – obvykle pupíku – nad středovou značkou podložky.

Úvod byl poměrně snadný, ač klasické cviky prováděné na vodní hladině vykazovaly odlišnou míru náročnosti. Po prvních deseti minutách jsem se domnívala, že mi to celkem jde, abych po dalších pěti začala pokukovat po hodinách na stěně, jak dlouho bude ještě lekce trvat.

Přibližně v polovině lekce jsme byli rozděleni na prvé a druhé. K mému upřímnému zděšení „jedničky“ dělaly vlny a „dvojky“ běžné cviky, aby se pak v krátkých intervalech pravidelně střídaly. Podobně zděšení byli pravděpodobně i kondiční plavci, kterým naše vlnění znesnadňovalo sportovní výkon. Nejvtipnější byl každopádně výskok s tlesknutím, ale ani obyčejné prkno se ve vlnách stávalo neobyčejným.

Ačkoli chodím cvičit docela pravidelně, v závěru lekce se mi lehce třásly ruce i nohy. Přesto jsem měla dobrý pocit – částečně díky vyplaveným endorfinům, ale především, že jsem se zázračně vyhnula potupnému pádu, (i když dvakrát mnoho nechybělo).

Následujícího dne jsem při venčení na lekci FloatFitu vzpomínala při každém kroku – už proto, že mi na zmrzlém sněhu v lese dost často podjížděly nohy. Ale přesto věřím, že sobotní lekce nebyla lekcí poslední.