kOmický blog DXCVII.

Cenově přijatelná lednová lyžařská dovolená pro šest osob (plus pes) v délce téměř jednoho týdne není nereálná, ač má svá drobná úskalí.

Lednový termín takové dovolené znamená, že nestihnete ani sklidit vánoční stromeček a už nakládáte lyže do auta. Povánoční výprodeje však mohou být výhodné pro rychlé dokoupení chybějících součástí výbavy. (Bohužel se slevy nevztahují na bezpečnostní postroj pro čtyřnožce.)

Cesta do Savojských Alp trvala celkem předpokládaných 15 hodin s několika krátkými zastávkami. Hned na první z nich jsem rakouskému četníkovi musela přiznat, že německy hovořím „nur ein Bischen“, ačkoli požadavek na předložení dokladů čtyřnožce jsem snadno pochopila. S hledáním našich dokladů pak vypomohl drahý choť. Ale rozcházeli jsme se díky a přáním příjemné dovolené.

Pozdně odpolední příjezd byl spojen s únavou a mírným rozčarováním z apartmánu o velikosti padesáti metrů čtverečních. Uzounká chodbička s šesticí dveří mu na útulnosti nedodala a díky přemisťování množství zavazadel jsme všichni přehlédli naléhavé potřeby domácího mazlíčka. Následky byly naopak nepřehlédnutelné.

Navzdory pečlivé domácí přípravě nastal opět zádrhel s lůžkovinami. Na variabilitu šíří postelí jsem byla rozměry a množstvím prostěradel připravena. Zaskočila mě ale společná přikrývka na (mimochodem velmi úzké a dosti proležené) manželské posteli, pročež muž týden spával pod velmi silnou a já naopak pod velmi tenkou dekou.

Sdílení pidipokojíčku našimi synky bylo důvodem, proč hned první noc nejmladší nespavec vyslechl nad ránem nevědomou průpovídku svého staršího bratra: „Co je to za blbý otázky?“ Tato ho natolik pobavila, že spícího sourozence smíchem probudil. A jak už to bývá, často jsme se k této větě během pobytu vraceli.

„Plně vybavená“ kuchyňka apartmánu byla spíše zbožným přáním než realitou. Na sbírku tupých nožů jsme z pobytů zvyklí, leč úplná absence vařečky stále překvapit dokáže. V případě zájmu jsme ale mohli využít například formu na dort.

Během našeho nedlouhého pobytu se místní varná konvice připekla k základně, (pročež jsme ztratili odvahu ji používat), a o to více bojovali s elektrickým sporákem. Nakonec jsme téměř přivykli dlouhému počátečnímu ohřevu a naopak pomalému snižování teploty (a až těsně před odjezdem minimalizovali ztráty potravy i četnost odstraňování jejich připečených zbytků). Bohužel nám pod tíhou nealkoholických nápojů praskla polička ve dveřích chladničky a zcela samovolně se uvolnila rukojeť jednoho hrnce.

Propagační materiály naštěstí nelhaly, když uváděly velmi příjemnou vzdálenost apartmánu od lanovky. A naopak předpověď počasí se naštěstí mýlila, když vyhrožovala mračny a sněžením. Celý týden převládalo slunečné počasí a teploty byly mrazivé tak akorát.

Nejmladší potomek se mnou nejen ráno dobrovolně chodil venčit čtyřnožce, ale i na svah. Byla jsem za jeho společnost ráda a i rychlost zdolávání svahů jsme dokázali na lyžích dobře sladit. Nejstaršího synka jsme se dostihnout nesnažili, ale jako matka jsem cítila potřebu ho nenásilně upozornit, že navzdory nezpochybnitelným lyžařským dovednostem může upadnout, což nemusí být příjemné v rychlosti okolo 100 km/h. Naše slečny na snowboardech naštěstí rekordy v počtu najetých kilometrů nehonily a koncentrovaly se spíše na dokonalé fotografie.

Na svazích nás překvapilo množství lyžařů s podivným stylem „Anděl na horách“, navíc bez helmy a základních návyků ohledně zdržování se na svahu či v blízkosti nástupu a výstupu z lanovek. Celkově naštěstí nebyla koncentrace osob vysoká, a to ani ve Val Cenis, kam jsme na jeden den zavítali. Nepříjemné byly pouze četné „modré“ traverzy, a to především pro vyznavače snowboardingu.

Výpomoc s jejich přesunem znamenala obstojný silový trénink, jehož vrcholným číslem bylo tažení našich dvou snowbaordistek současně – každé na jedné mojí lyžařské hůlce. Při osamělých snowboardových odpoledních jsem z důvodu absence tažného vola preferovala sjezdovky „červené“.

Navzdory únavě jsme večery trávili společně – z části pravděpodobně i proto, že mikroložnice neposkytovaly příliš osobního prostoru a v obýváku bivakovaly slečny. Sedávala jsem s dětmi u kuchyňského stolu, kde jsme (po úvodních obtížích s rozlišováním jednotlivých karetních symbolů) naučili nejmladšího účastníka hrát sedmu a žolíka. Bohužel jsem při odjezdu neprojevila dostatek snahy do přecpaného vozidla přiložit i jiné společenské hry.

Část volného času příležitostně věnovali studující i vzdělávání a dva večery jsme všichni společně koukali na nenáročné rodinné filmy. Při jejich sledování se pět přítomných vměstnalo a rozložený gauč, zatímco se od kuchyňské linky linulo rušivé světlo noční lampičky a cinkot jehlic.

Při zpáteční cestě jsem dceru a její kamarádku vylodili v Madridu, kde slečny spokojeně strávily plánovaný víkend. Naše cesta pak skončila v sobotu v půl páté ráno přemístěním osob i předmětů z vozidla do domu. Pouze čtyřnožec zůstal na dvoře, což ho po týdenním soužití s dvounožci evidentně zaskočilo.

Otce rodiny, který se velmi usilovně bránil pustit volantu, čekala ještě nedělní večerní cesta na vídeňské letiště. Likvidace následků dovolené trvala několik dalších dnů a návrat do všední reality byl jako obvykle krušný.