kOmický blog DLXXXIV.

Obvyklou nejistotu, zda se na dovolenou těšit nebo se předem děsit, jsem letos vyřešila naprostým vytěsněním.

Nejuváženějším krokem přípravy bylo zakoupení kompresních legín pro dvanáctihodinový let; a to den před odletem. Příruční zavazadlo do 7 kg ostatně neskýtalo mnoho prostoru pro vybavení na dva týdny.

Letenky do Singapuru zakoupil muž někdy v zimě, později zmínil, že si odtud odskočíme do Thajska. Dva týdny před odletem vyšla najevo kolize plánovaného pobytu se Singapore Grand Prix, (vyhánějící ceny ubytování do astronomických výšek a ovlivňující chod města), kterou choť kreativně vyřešil doplněním výletu do Malajsie.

V odpovědi na zvídavé dotazy zpětně hodnotím necelé dva týdny v Asii slovem „intenzivní“. Dvakrát jsme na jednom místě spali dvě noci, jinak dovolená sestávala z četných přesunů, obvykle spojených s půldenním pochodováním v „plné polní“.

V Thajsku jsme se stali pravděpodobně jedinými návštěvníky resortu, kteří běžnou dopravu lodí nahradili trailem přes džungli. Ale místní příroda za to každopádně stála – pominu-li lehce nechutné deseticentimetrové stonožky a pár nesouladů mapy s realitou.

Strmé „tekoucí“ skály tyčící se z moře do výšin několika set metrů, (nápadně připomínající vzdušné ostrovy z filmu Avatar), poutaly moji pozornost při pěších tůrách, přepravě autem nebo lodí, při výletu na kole i jízdě na skútru. Jedině z majestátních výšin sloního hřbetu jsem je úplně opomněla vnímat, zahlcena jinými vjemy.

Údajně velmi evropský a vyspělý Singapur nám představil zejména své technické divy, (ale i úžasnou botanickou zahradu). Thajsko nabídlo především lidský přístup a dechberoucí přírodu. Stejné slovo by bylo možné použít i pro místní intenzivní dopravu. Jakkoli je pro jízdu na skútru povinná helma, dobrá polovina místních ji nahrazuje ochrannou rouškou, ač jejich plíce pravděpodobně nezachrání. Obdobnou zkušenost přinesla i Malajsie.

Poznávání mělo různé aspekty. Snadnou „skoro ferratu“ odnesly mé zánovní sandály; manžel dokonce odmítl cestu dokončit. Jiný výlet k pláži se zvrhl ve speleologickou misi (jeskyňářky v žabkách a šatech). Naštěstí průchod jeskyní končil skutečnou ferratou, která nás přiměla k návratu.

S výletem na ostrov, kde se točil film Pláž, jsme měli obrovské štěstí, neb část roku je přístup uzavřen a otvíračka náhodou připadla právě na den, který byl v našem zaplněném programu za tímto účelem volný. Stejný nápad ovšem pojalo mnoho turistů.

Na stejném ostrově jsem se (neúspěšně) pokusila projít skrze skleněnou stěnu - směřujíc na terasu pověsit vyprané svršky. Boule na čele vydržela tři dny, modřina dva týdny. Obdobně bolestivou zkušeností byl o pár dní později výstup 1260 schodů k soše Buddhy, jakkoli výhled nás ohromil více.

Při přemístění zpět na pevninu nastal lehce dramatický okamžik, neb nás po přistání k dalšímu transportu rozdělili do dvou různých vozidel. Doklady i peníze měl u sebe muž. Vystačila jsem s pouhou znalostí jména hotelu; ubytování proběhlo hladce i bez placení na základě kopie pasu. Choť se dostavil později pobledlý, neb sám absolvoval přepravu poněkud zběsilou. Vyčerpání se projevilo později při společném vyplňování vstupních formulářů před návratem do Singapuru.

V závěru dovolené došlo na náhradní řešení - výlet do Kuala Lumpur luxusním nočním busem, který poskytoval osobní prostor hodný první tříday v letadle (jen bez drinků a letušek).

Dva dny jsme poznávali město kontrastů a bydleli v hotelech s nepochopitelnými čísly patra, střešními bazény a krásnými výhledy. Pobyt mezi mrakodrapy, vlnitými plechy a plastem trochu kazily střevní potíže, které alespoň manželovi nezabránily ochutnávat místní speciality.

Před návratem jsem uvolnila místo v batůžku odložením zničených sandálek a plavek, abychom mohli dětem přivézt pár drobných pozorností.

Ústup jsme zahajovali v poledne na palubě malajského autobusu, který jsme proložili singapurským metrem k letišti, aby nás po dvanáctihodinovém letu ve Vídni naložil synek do auta. O čtyřiadvacet hodin později jsme po téměř dvou týdnech byli zpět doma.