kOmický blog DLXXXIII.

Letošní náročný rok obnáší v naší rodině troje kulaté narozeniny a jeden vstup do světa plnoletých.

Náročnou štafetu jsme zahájili v září s nejstarším potomkem. Jakkoli jsme správně předpokládali, že hlavní část oslav proběhne v době naší plánované nepřítomnosti, myšlence uspořádat rodinnou oslavu se synek zásadně nebránil. Přestože považuji rodinná setkávání za důležitá, jejich organizace je činnost nevděčná.

Po dohodě s oslavencem jsem sezvala nejbližší – šestnáctičlenné – příbuzenstvo. Snadnou shodu rodinných příslušníků na datu kompenzovala problematická dohoda na čase a logistice příjezdů, ale tyto potíže jsme hrdinně překonali.

Manžel se nabídl zakoupit soudek piva a připravit svoji oblíbenou specialitu – pečené maso. Jeho maminka přispěla medovníkem a dalším sladkým pečivem (včetně bezlepkového). Ostatní zůstalo na organizátorovi.

V předvečer oslavy byl upečen perník a štrůdl a též připraven základ oblíbeného řepového bramborového salátu. Pro předpokládanou časovou tíseň jsem rovněž vykouzlila dvě pomazánky na jednohubky a zběžně uklidila týdenní nános v domě. Manžel naložil kýtu a krkovici a volně odkráčel na nohejbal.

Ráno jsem po venčení svižně pokračovala v přípravách, jelikož první část rodiny měla dorazit krátce po poledni. Manželova maminka mne zachránila a zakoupila svíčky s čísly 2 a 0, na které jsem ve shonu konce týdne velkomyslně zapomněla.

V troubě se nám dařilo prostřídat předpečení masa s pečením brambor. Dotáhla jsem úklid a připravila drobné pochutiny a zeleninový salát. Většinu dopoledne jsem měla dojem, že mám věci pod kontrolou. Muž se s pečením přemístil do zahrady, kde maso zvolna dopékal nad ohněm. A připravil na naší nově srovnané travnaté ploše sezení (sestávající z „pivního setu“ stolu a lavic a slunečníku).

Veškerá příprava vzala za své, když oslavenec v době příchodu prvních hostů skládal svoji novou židli, v kuchyni se mi motalo deset rodinných příslušníku a veškeré snahy o organizaci selhávaly. S mírnou dávkou zoufalství jsem přijala informaci drahého chotě, že (cituji): „...maso bude tak za hodinku.“

Nakonec jsem přiměla rodinu alespoň k přípitku a vegetariánskou část přítomných pohostila lososem s přílohou, jelikož jejich přípravu jsem měla ve své moci. Ostatní zatím uzobávali jednohubky a sýrovo-salámovou mísu. I dary se příbuzným nakonec povedlo oslavenci předat.

Odpoledne probíhalo s různými drobnými zádrheli spočívajícími například ve vylité kávě a pádech zcela střízlivých osob z nestabilní lavice. Prarodiče pak oslavu opustili dříve, než se stihla dostavit posila v podobě rodiny mé sestry. Tato se pak dostavila v neúplném počtu a navíc dvěma vozidly.

Počasí nám vzhledem k pokročilému září nebývale přálo. Zatímco oslavenec se na velkou část odpoledne vytratil (evidentně testovat novou židli), náš nejmladší potomek si užíval přítomnost tří bratranců, se kterými se mohl prohánět po zahradě i domě a vymýšlet nejrůznější aktivity.

Ve večerních hodinách se počet přítomných značně snížil, pečené maso se zvolna rozplývalo a i mně se podařilo sedět déle než dvacet minut vcelku a souvisle naslouchat či hovořit.

Kolem deváté jsme vyprovodili poslední hosty a sklidili zahradní nábytek. Jen opakované spínání chlazení prázdného soudku v kuchyni nám celou noc nostalgicky připomínalo proběhlou událost.