kOmický blog DLXXXII.

Gulášfesty se staly fenoménem obecního života posledních let, naši společensky žijící obec nevyjímaje.

Manželův nápad stvořit soutěžní tým na letošní ročník jsem zaznamenala s mírnou skepsí. Drahý choť není fanouškem toho pokrmu, čemuž odpovídá množství jeho pokusů o přípravu guláše. Nicméně svým nadšením udolal dva přespolní kamarády ke spolupráci.

Přípravy byly veliké, od pořízení nezbytného vybavení po výběr surovin a především receptu. Na klasickém řešení panovala mezi pány shoda. Tři dny předem posloužila pánům závěrečná porada nad pivem k vyladění posledních detailů. A domů jsem si vezla nejen veselého manžela, ale i kotlíkový set s kouřovodem, obří vařečku a naběračku.

Můj zájem na kooperaci byl velmi vlažný, zapojila jsem se pouze v sobotních brzkých ranních hodinách při krájení cibule, neb se mi zdálo nevhodné válet se v posteli, když muži zazvonil budík. On podobné nutkání evidentně necítil a věnoval se pravděpodobně přípravě duchovní (a později přemisťování předmětů k sokolovně).

Mírně uplakaná jsem se psem vyrazila k lesu. Při návratu z venčící vycházky se obcí již linula vůně z mnoha kotlíků. Doma jsem se srazila s mužem, který odběhl pro lahvinku rumu. Nečekaně usoudil, že bude vhodné vzít maxipsa s sebou – aniž objasnil, zda má posloužit jako maskot nebo jako případný prostředek k likvidaci soupeřů (či surovin).

Kolem poledne však byl na hraně likvidace drahý choť, neb poctivě z přinesené lahve připíjel s kýmkoli, kdo byl ochotný kvalitní rum konzumovat (a v duchu gulášové atmosféry neopomíjel ani pivo). Závěrečný účet ho pak počtem čárek trochu překvapil.

Pro mě nebylo důležité soutěžní zápolení, ale setkávání. Překvapivě se na akci (mimo místní kamarády) objevilo i několik přátel z velkoměsta; a též bratranec, kterého jsem dva roky neviděla. Manžel coby součást soutěžního týmu neměl na návštěvy čas, příjemné společenské povinnosti zůstaly tedy převážně na mně.

U pozdně odpoledního vyhlášení byli pánové trochu zklamaní, stejně jako naše dítě, které tatínka a „strejdy“ chodilo přes den průběžně kontrolovat a povzbuzovat. Jejich guláš synkovi totiž chutnal, což byla – při jeho vybíravém přístupu k jídlu – pro kuchaře velká pocta.

I naše starší děti využily konání akce a pozvaly přátele, kteří svojí přítomností zpestřili nejen večer u sokolovny popíjením „zelené“, ale později i noc neustálým pohybem nocležníků po domě.

Společenské povinnosti zamezily dceři zabývat se čtyřnožcem. Jeho odpolední venčení jsme obstarali s nejmladším potomkem, neb se nám oběma nezdál mezi tolika kotlíky a účastníky příliš šťastný. Nebohého unaveného psa přesto otec rodiny večer znovu odvláčel k sokolovně. Připomínky ke střídmosti konzumace byly již v poledne zbytečné, stejně jako večer námitky k pohybu psa bez vodítka i obojku mezi stovkou alkoholem posilněných osob.

Mojí největší rolí v gulášovém dění se stala likvidace jeho následků, zakončená v součinnosti s poněkud rozevlátým manželem transportem kotlíkového setu domů a (již samostatným) mytím mastného náčiní i obřího kotlíku. Alespoň jsem při zápasu s ním přišla na možnost provizorní opravy tekoucí dřezové baterie.

Sekyrku jsme hledali ještě dva dny a drahý choť se musel v neděli trochu šetřit, ale jak jsem pochopila, další účast v příštích ročnících nevyloučil.