kOmický blog DLXXV.

S přibývajícím věkem dětí se rodinná dovolená s plnou účastí stává nerealizovatelným podnikem(s výjimkou zimní lyžařské).

Původní navržený termín letní dovolené směřoval ke konci prázdnin, leč nálada nebyla společnému plánování právě nakloněna. Nejstarší potomek se rovnou nabídl jako ostraha domu a ošetřovatel hlídacího psa, čímž jednoznačně vyjádřil intenzitu svého zájmu trávit čas s rodiči a sourozenci. Dcera pak dvěma zápisy do kalendáře (a volně utroušenou poznámkou, že by s námi možná jela), přiměla otce a matku k improvizaci.

Rodinný plánovací kalendář nabízel jediný týden, který šťastnou náhodou nikomu zásadně nekolidoval s prací, povinnostmi, brigádami a zájmy. Rozhodování bylo poměrně rychlé a ani den předem jsem si nebyla zcela jistá, zda skutečně odjedeme.

Po dlouhé noční jízdě se povedlo Černou Horu dosáhnout. Omezeným časem nebylo možné plýtvat, proto jsme hned v úvodu vyběhli na vyhlídku na kopec Zarisnik zhlédnout východ slunce. Děti mě obvinily, že chodím příliš rychle a jsem zbytečně nadšená. Zdržela jsem se vysvětlování, že někde pozitivní energii čerpat musím.

Dalším bodem byl výjezd lanovkou na jiný kopec, přičemž jsme museli chvíli vyčkat v mracích, než se otevřel výhled na okolní krajinu. Lanovka už něco pamatovala, ale obě cesty jsme i s přestupem (a pomocí obsluhy) zdárně zvládli.

Po poledni jsme se ubytovali v malinkém apartmánu u Černého jezera. Probdělou noc řidiči nahradili dvěma hodinami odpočinku, které děti naopak vyplnily intenzivním připojením na wifi). Při večerní vycházce kolem jezera jsem pořídila novou jizvu na levé holeni a zachutnala jednomu klíštěti. Nejmladšího potomka i mě trochu mrzelo, že jsme si nevzali s sebou plavky. A případná ranní koupel se špatně slučovala s plány na svítání na dalším kopci.

Děti jsme tentokrát nechali spát; stejně nám vyčetli, že jsme jim rušili relax hlasitostí spánku. Potkáte-li turisty, když se v šest ráno sápete na vrchol, budou to téměř zaručeně krajané.

Na druhý den hlava rodiny naplánovala rafting na řece Taře. Most Đurđevića, který je označován za nejhezčí v zemi, jsme tak několikrát přejeli a posléze i důstojně podjeli.

Šestičlennou posádku na raftu pro deset doplnili holandští starší manželé. Domorodý kormidelník byl silným kuřákem, přičemž své vášni dával průchod o zbytečně dlouhých přestávkách určených k fotografování vodopádu a skokům ze skály do řeky. Prohlašoval se za Schumachera a prokázal překvapivé znalosti o České republice. Současně zachovával stoický klid, i když polovina posádky intenzivně natáčela v době, kdy měla usilovně pádlovat. Oběd jako součást služeb pak byl příjemným (placeným) bonusem, jen náš prcek si usilovně ošklivil všechny nabízené chody.

Dcera doplnila adrenalinové zážitky jízdou na zip line přes řeku; půl minuty za cenu dvou obědů. Ostatní odolali, ač motivy střídmého přístupu byly pravděpodobně odlišné. A noc jsme strávili v hezkém domáckém apartmánu ve společnosti krav (ohrožujících naše vozidlo),se psem a s koťaty. Výhled byl impozantní večer i ráno.

Příští den muž naplánoval výlet do kaňonu Mrtvice s následným přesunem do Baru. Černohorská zeměpisná jména mě bavila celou dovolenou. Trek ve skalami sevřeném kaňonu připomínal trochu levády na Madeiře. Voda řeky byla průzračná a velmi studená. A díky brzkému vstávání jsme byli na cestě prakticky sami. Jen návrat k autu doprovázelo nelidské horko a nedostatek vody.

Z hor jsme se přesunuli více na jih k moři, s krátkou (a téměř zbytečnou) zastávkou v hlavním městě. Těžko soudit, zda by nás oslovilo více, pokud bychom se po jeho ulicích neploužili při teplotách atakujících 40°C.

Na pobřeží jsme vystřídali tři různá ubytování. Mezi naše cíle patřila Budva, Svatý Štěpán a při odjezdu Boka Kotorská. Celkově však tato část znamenala spíše zklamání. Pláže byly prakticky vždy s klasickou řadou lehátek a slunečníků, plné lidí a zcela nevhodné pro pobyt. Nelákaly ani naše děti, jakkoli jsme letos nezapomněli vzít šnorchlovací výbavu.

Krátce jsem si zaplavala první ráno, kdy ještě oblázky halil stín. Zajímavé pak bylo až koupání za Svatým Štěpánem, kde jsme strávili půl dne na příjemné písečné pláži, (kterou jsme si malinko vyvzdorovali). S nejmladším dítkem jsme využívali i bazény dostupné k ubytování. Ale logiku dovolené u moře trávené u hotelového bazénu jsem (zatím) nepochopila.

Poslední den jsme velmi brzo ráno nakoukli na červenou pláž dosažitelnou dvousetmetrovým tunelem, (kde bylo lépe nekoukat příliš pod nohy), a krátce na to pláž Morgen, která sestává ze dvou částí propojených skalním průchodem. Dělala svému jménu čest, neb i v časných ranních hodinách na ní bylo velmi živo a slečny ve sporých plavkách při pořizování „nejlepších“ fotek na instagram téměř zabraňovaly v průchodu.

V Kotoru nás trochu zradily mapy a ocitli jsme se na nesprávné straně zdi, aniž jsme dosáhli vyhlídky, na kterou jsme původně směřovali. Intenzitu dětských protestů netřeba komentovat. Prodělaný stres jsme zaplácli pěti kopečky zmrzliny za astronomickou cenu. Závěrečný dojem vylepšil kočičí park, kde vypadali naši potomci (konečně) skutečně šťastně.

Návrat byl dlouhý. Prostáli jsme dvě hodiny na první hranici, aniž jsme pochopili, co na odbavení tak dlouho trvalo. V Bosně jsme doplnili zásoby a benzín, abychom se ujistili, že tato země je pro našince cenově výrazně příznivější.

Většinu odřídil otec rodiny, na mě jako obvykle připadl inspirativní průjezd Maďarskem s hojně se vyskytujícími obcemi, kde hlídání maximální povolené rychlosti zamezuje usínání za volantem. Domova jsme dosáhli až nad ránem.