kOmický blog DLXXIII.

Některé záměry jsou od prvopočátku odsouzeny k zániku – veškeré dobře míněné usilovné snaze o jejich udržení navzdory.

Zjara jsme od zaměstnavatele obdrželi výhodnou nabídku omezeného množství dotovaných vstupenek na Shakespearovské slavnosti. Bohužel moje reakční doba na podobné maily zcela vylučuje možnost kýžený profit získat.

Kolegyně byla v tomto ohledu úspěšnější a v pomyslném závodu o nejrychlejšího úředníka vyhrála lístky pro sebe a své dvě děti. Její štěstí netrvalo dlouho, neb záhy zjistila, že termín představení spadá do týdne pravidelné střídavé péče jejího exmanžela o společné potomstvo.

Nabídla proto přenechat své tři lístky na Othella, o které jsem se ráda okamžitě přihlásila a cenu uhradila. Termín konání jsem zanesla pečlivě do kalendáře s tím, že dvoučlenný doprovod dořeším.

S postupujícím létem jsem začala kulturně založeným přátelům a blízkým možnost spoluúčasti nabízet. Šlo to poměrně snadno, tedy až do chvíle, kdy jsem s překvapením zjistila, že se představení nekoná počátkem srpna, ale již koncem července. Což po složitých domluvách účast některým divadelním fanouškům znemožnilo.

Jelikož moje sestra i maminka – jako tradiční kandidátky společného kulturního večera – tráví léto na chatě, nabídla jsem druhý lístek rovnou manželově mamince, která naprosto neváhala. O třetí lístek již takový zájem nebyl. Konečná volba šťastného diváka nakonec probíhala mezi našimi choti.

Situaci nevylepšovala předpověď počasí, která slibovala déšť, byť se původně mělo jednat o srážky ustávající. Ani v den konání si tak pánové nebyli zcela jistí, který z nich za uměním do nepohody vyrazí. Staršího odrazovalo zřejmě především počasí a vidina výstupu na Špilberk, u mladšího převažoval vlažný zájem o drama na téma žárlivost.

Odpoledne jsem trávila prací v kanceláři, s hodinovou pauzou na cvičení, během které se venku prakticky setmělo. Mezi šestou a sedmou hodinou večerní pršelo velmi intenzivně. Kolem půl osmé, kdy jsem již lehce unavená opouštěla kancelář, se jednalo již jen o lehký letní deštík.

Na kopec jsem dorazila mírně opocená a déšť opět nabral na intenzitě. Potkali jsme se s manželem i jeho maminkou a spolu s mnohohlavým davem (oplývajícím deštníky či na představení vyžadovanými pláštěnkami) pronikli na druhé nádvoří.

Zatímco většina návštěvníků postávala v krytých průchodech, my v pláštěnkách odhodlaně usedli na vyhrazená místa. Výhled na jeviště byl pro absenci ostatních diváků vynikající. Bohužel nabízel pouze scénky jako z krytého bazénu, neb dvě osoby vyzbrojené stěrkami na podlahu obětavě – a zcela zbytečně – odstraňovaly vrstvu vody ze scény.

Během půl hodiny jsem s babičkou našich dětí probrala základní organizační záležitosti ohledně pobytu nejmladšího synka s bratranci na chalupě a další – mnohem méně vyjasněné – plány jejich vnuků na léto.

Bohužel scéna setrvávala za vodní clonou a první (a jediný) zvukový divadelní vstup bylo sdělení z reproduktoru, že se představení pro nepřízeň počasí ruší a vstupné bude divákům vráceno. Úleva v manželově tváři byla značná.

Ještě chvíli jsme poseděli, neb jediná úniková cesta z nádvoří vedla ucpanými tunýlky znemožňujícími průchod. Při sestupu z kopce mi mírně čvachtalo v levé botě a současně mi stékala voda po předloktí, jelikož jsem se celkem zbytečně snažila v poryvech větru přidržovat na hlavě kapuci. Ostatní na tom nebyli lépe.

Byly jsme vděčné a relativně nedaleko zaparkované manželovo vozidlo, byť on vyjádřil mírnou lítost nad uhrazeným parkovným. Babičku potěšil odvoz domů, naopak mne poněkud rozladila skutečnost, že déšť ustal, sotva jsme opustili hranice města.