kOmický blog DLXVII.

Potřebu vypovídat se mívám zřídka. Nutkání z každodenního stresu se vypsat přebíjí v posledním roce často únava. Přesto jsem na slova nezanevřela.

Pokud se s kamarády půl roku domlouváte na návštěvu a prohlídku jejich nového domu spojenou s kulturním zážitkem v letním kině, nemůže aktuální zdravotní stav o změně programu rozhodnout.

Po celodenní lehké migréně jsem hodinové cestě na sever nebyla příliš nakloněna, leč nechtěla jsem kazit večer dalším třem lidem. Proti svým zvyklostem jsem spolkla druhé analgetikum a doufala, že zabere alespoň trochu.

Kulturu na čerstvém vzduchu jsem přežila poměrně snadno. Leč mírně mě zarazilo, že moderátor zvučného jména řekl dohromady deset vět a dva vtipy, zatímco zbytek obstarali svými téměř monology dva hosté. Ani příliš nevadilo, že jeden z nich měl značný problém s výslovností sykavek.

U přátel jsme se nakonec zdrželi, jakkoli hovořil především pán domu. Úspěšně jsem do sebe vpravila dva čaje a luxusní makovou bezlepkovou buchtu, abych při návratu za volantem zhluboka dýchala a doufala, že nebudu nucena jízdu náhle přerušit.

Příštího dne jsme se účastnili rodinné oslavy. Důvtipná tchyně mi upekla bezlepkové plněné rohlíky, za což jsem byla vděčná. Přetrvávající nevolnost mi spolehlivě zamezila v nadměrné konzumaci čehokoli.

Mezi hosty jsem učinila pozoruhodný poznatek, že slovo dialog ne všichni vnímají jako dvou- či vícestrannou záležitost.(Pobavilo mne, že drahý choť později konstatoval, že mezi vlastními příbuznými učinil shodný závěr.) Přesto jsem poslouchala trpělivě. Po návratu domů jsem s trochou sebezapření zasela trávu na ploše částečně dokončených terénních úprav a prakticky si ověřila, že posluchače vlastních monologů nevyžaduji.

V úvodu následujícího týdne jsem na letní divadelní scéně zhlédla lyrické drama. Nezvykle krátký závěrečný potlesk mohl mít příčinu v nízké teplotě, případně mohl souviset s nočními rozjezdy hromadné dopravy. Z celého dvouhodinového představení na mne zapůsobil jediný verš o důvěře; stručně vyjadřující poznání, k němuž mi cesta trvala patnáct let.

A zbytek týdne jsem se ztrácela mezi cizími slovy psanými i vyřčenými, neschopna formulovat vlastní myšlenky způsobem pro ostatní pochopitelným. A dosud trpím zjištěním, že evidentně máme největší potřebu mluvit, pokud nemáme co říct.