kOmický blog DLXIII.

Tradičních rodinných výletů se účastní stále méně osob, ač počet rodinných příslušníků zůstává zachován. Pravidelnou účast vykazuje mimo rodičů pouze nejmladší potomek a pes.

Tradiční poznávací prodloužený víkend vázaný na květnové svátky letos zcela zavrhla dcera i syn. Jejich nejmladší bratříček si naopak užíval odtržení od domácí reality a klávesnice při plné pozornosti svých předků.

Čtyřčlenné rodinné torzo při cestě do Krkonoš navštívilo nejprve pardubické slavnosti perníku, kde zprvu nesmělý synek poměrně snadno získal zdarma několik perníčků a maminka – za peníze – vykrajovátka na cukroví. Na zámeckou věž jsme museli vystoupat odděleně, zatímco vybraný jedinec v jejím úpatí poslouchal (nejen) obdivné poznámky na adresu ležícího maxipsa. Při kontaktu na úzkém točitém schodišti by pravděpodobně byla stejnými osobami volena odlišná rétorika.

Velmi asijská restaurace U bílého koníčka nás pobavila názvem a masitým jídlem bez masa, (které bez protestů vyměnili). Ubytování v obci s poetickým (inspirativním) názvem Prosečné bylo hezké, byť prvních deset minut jsem v apartmánu trochu bloudila a provozní řád vyhrožoval úhradou plné ceny předmětů či výmalby při poškození (přičemž část zařizovacího vybavení působila velmi málo odolným dojmem). Večer se nám podařilo i zapnout topení.

Z plné vany mě vyhnal příjezd přátel (doprovázených plným počtem dětí). Navzdory chladnému počasí jsme absolvovali společnou prohlídku Jánských lázní završenou již individuální návštěvou Aqua centra, (kde jsem se synkem nedopatřením vplula do pánské šatny).

V dalších dvou dnech nás doprovázel nejen maxipes, ale i miniatura domácího mazlíka našich kamarádů. Psí minislečna měla do hor několik oblečků, po jejichž svléknutí přerostou srstí nápadně připomínala lamu. Našemu čtyřnožci to evidentně nevadilo a přátelsky ji očichával, zatímco ona se k němu přibližovala výhradně plížením.

Naše putování po horách obsáhlo několik známých budov - konkrétně chaty z filmu Sněženky a Machři a ze seriálu My z Konce světa. Neodmyslitelné protesty dětí jsme průběžně tišili sladkými přísliby a výrobky.

Velkého čtyřnožce objevné cesty zmohly natolik, že mu nestačil pelech ani kobereček v ložnici a - ne zcela čistý - se pohodlně uložil na manželskou postel. Stopy jeho pobytu likvidoval obětavě drahý choť, který ho zde přistihl, zatímco jsem vařila pozdní oběd. Ložní prádlo jsme naštěstí k úhradě nedostali.

Mezi výlety bylo v dalších dnech – obdobně jako vloni – zařazeno sledování hokeje. První utkání přineslo naději, že má smysl koukat na další. Fandění mírně zkomplikoval přesun za spřátelenou rodinou údolími mimo signál rádia, kde se současně mobilní telefony stávaly nedostupnými. Naštěstí jsme se v závěru cesty, kdy řidič dvakrát (postupně v obou směrech) přejel odbočku, vln dočkali. Stejně jako vítězného výsledku, u kterého nám příliš nevadilo, že byl zprostředkován displejem telefonu.

Při sobotním návratu jsme absolvovali výlet po pramenech v zapomenutých lázních, zakoupili tradiční miletínské modlitbičky a později obhlédli hrad Kunětická Hora s kavkami, který (na rozdíl od registrovaných sladkostí) zaujal i potomka.

A v neděli jsme se už opět věnovali starším dětem, terénním úpravám za domem, domácím pracím individuálním sporům.