kOmický blog DLXII.

Zdatný rodič pracuje, jako by neměl děti a pečuje, jako by neměl práci. Ideálně ještě zvládá dům a domácí zvíře ... a dobře vypadá.

U sebe považuji za úspěch, když frustrována nereálnými očekáváními neječím na rodinné příslušníky, kolegy a klienty.

Přesto se pokouším k ideálu přibližovat. Jako rodič plánuji výlety na kole pro nejmladšího peciválka a nadšeně přijímám výzvy starších aktivnějších dětí. Pak můj víkend sestává ze sportovních výkonů na cyklostezce po zrušené železniční trati Žďár nad Sázavou - Přibyslav a na hřbetě koně v údolí Bílého potoka.

U domu se mi zatím vysmívá půlmetrová tráva v zahradě. Její sečení v naší rozlehlé zahrádce obvykle obstarává nejstarší potomek, byť tradičně ve frekvenci pokulhávající za potřebou. Letošní jaro má mladý muž výjimku, neb přípravu na maturitu považuji za důležitější než úhledný pozemek (a v tomto duchu synka bráním i před kreativními nápady tatínka, kterak využít levnou pracovní sílu).

Pohled na nepěstěný trávník - na mnoha místech kombinovaný s kopřivami, vlaštovičníky a jinými nežádoucími bylinami - jsem nakonec nevydržela, nabila baterie a nastartovala strunovku, ač jsem v porostu dříve (při převážení koleček se štěrkem) ujezdila úhlednou pěšinku.

Mé počáteční nadšení utlumilo až zjištění, že došla struna. Později někde drahý choť našel náhradní a nejstarší potomek neznalou matku instruoval při jejím navíjení. Výhodou pro nevyhraněné leváky je, že strunová sekačka je dobře použitelná i v případě záměny horních končetin, když tyto umdlévají.

Po dvou dnech sečení zeleně a přemisťování kamení, (které soused označil jako „dobrý trénink“) mne bolela záda i ruce. Sobotní příjemný výlet s dítkem a přáteli na kole po staré železnici se na mých dolních končetinách příliš nepodepsal, leč nedělní dvě hodiny v sedle (po dvouleté pauze) na nich zanechaly následky citelné. Ale tuto dceřinu výzvu jsem nemohla nepřijmout už kvůli společně strávenému času.

Při zodpovědném bilancování víkendu by bylo nutné přiznat, že jsem příliš nedala vaření a úklidu. Mám tedy prostor pro zlepšování. Ale čtyřnožce jsem poctivě venčila každé ráno, a to i v případě, že mě choť nezáměrnou mystifikací ohledně času srazu přiměl vstávat v sobotu v půl šesté ráno.

Se zapleteným copem, v kraťasech a holínkách jsem si na konci víkendu a zahradní mise (navzdory nevyspání a bolavému tělu) připadala téměř jako Lara Croft; namísto střelných zbraní vybavena nářadím. Akubaterie jsem měnila obdobně zručně jako zásobníky... A díky oblíbené značce otce rodiny jsem se navíc - alespoň při práci - mohla cítit zcela BOSCHsky.