kOmický blog DLXI.

Pokud bych mohla být dnem v týdnu, vybrala bych si pátek - den naděje a očekávání. V nejlepším případě bych byla pátkem následujícím po dni volna.

Ale ani jako zaměstnanec směřující ráno do kanceláře jsem se necítila špatně. Poloprázdné ulice dávaly tušit, že se bude jednat o poměrně poklidný den.

Při dohánění pracovních restů – neobtěžována nadbytečnými telefonáty a maily – jsem si uvědomila, že mohu přebytečné jahodníky z našeho likvidovaného záhonku nabídnout kamarádce, jejíž muž o ně před dvěma lety projevil zájem. Na zaslanou SMS přišla nečekaně rychlá pozitivní reakce.

Po poledni mi zavolal synek, nikoli aby oznámil dojmy z psaných didaktických testů, ale aby se optal, zda mohou večer s kamarády u nás doma grilovat. Upozornila jsem ho, že zahrada s četnými výkopy není pro tyto aktivity nejvhodnější lokalitou, leč navrhla jsem použít za stejným účelem dvůr.

Dcera napsala, že potřebuje omluvit poslední hodinu a nejmladší aktuálně opět nemocné dítko na mé tři zprávy (Uvařil sis čaj? Ležíš? A dal sis vitamín C?) odpovědělo jedinou obsahující všeříkající text: Jo.Jo.Jo.

Po dohodě s manželem jsme zaměstnanecké úsilí prvního pracovního dne v měsíci ukončili poměrně záhy a svorně se vydali k domovu. Mladí lidé již okupovali kuchyni i dvůr, na kterém jsem s povděkem zaznamenala posečenou trávu.

Vyměnila jsem kancelářský dres za pracovní a vylovila rýč z přístavku právě ve chvíli, kdy kamarádka přijížděla pro jahodí. Společně jsme naplnily tři přepravky, přičemž během přemisťování rozkvetlých rostlin ze záhonku jsem vyslechla příběh o srně, která jejich zahradu využívá coby bufet s neomezenou nabídkou a (nejen) jahody přitom naprosto zlikvidovala.

V radostné náladě ze smysluplného využití většiny rostlin jsem se vrátila k činnosti započaté předešlého dne – k přemisťování štěrku. Výjezd do kopečku s naplněnými kolečky mám již (i v pantoflích) zvládnutý lépe a hromádka utěšeně narůstá. Pravděpodobně vlivem únavy jsem náklad jednou nechtěně vyklopila a ještě se odporoučela do kopřiv, jinak se – až na krátkou partnerskou rozepři – práce obešla bez incidentů.

Manžel o několik metrů výše pokračoval za pomoci bagru s výkopy. Jeho nadšení nad křížením různých vedení jsem bohužel nemohla sdílet, neb jeho plány jsou lehce mimo moje chápání. Ale stále se snažím věřit, že ví, co dělá (ač se mi tento přístup několikrát ne zcela osvědčil).

Na sklonku dne se choť vydal za nezbytným nohejbalem a já domů k nádobí a prádlu. Dcera zmizela ke koním již odpoledne, nejstarší potomek odjel s kamarády a na mě v závěru zbyla milá povinnost podívat se na film s nejmladším dítětem.

Ale víkend před námi, stejně jako příslib příštího týdne čítajícího pro mne pouhé tři pracovní dny. Pátek budiž pochválen.