kOmický blog DLVII.

Při pohledu na dva sporadicky přítomné velké potomky je poměrně zjevné, že dětská fáze u nejmladšího synka už také nebude trvat dlouho.

Aby netrávil dětství výhradně s obličejem ozářeným modrým světlem monitoru, snažím se navrhovat alternativní aktivity; ač se mé úsilí ne vždy setkává s úspěchem a některé matčiny invenční nabídky jsou potomkem odmítány. Venčení psa v lese prostě není zábava pro něj.

V tomto ohledu synek pravděpodobně uvítal moji dočasnou zdravotní indispozici (probíhající paralelně s tatínkovou virózou), neb nebyl rodiči nucen svůj pokoj příliš často opouštět. Mé uzdravení ho ale potěšilo též.

Příležitostně totiž najdeme společnou zábavu. Tento týden ně při plení záhonku – v zatím marné snaze připravit prostor pro přesazení jahod – oblažil svojí společností. Sice netrhal plevel, zato pozoroval ploštice a přetahoval se se čtyřnožcem o klacek. A povídal.

Dozvěděla jsem se, že nejraději je u vody. Navázal, že se mu líbí na chatě – kde mimochodem trávíme jeden víkend o prázdninách – a začal se ptát, kdy tam pojedeme. Pokračoval úvahou, že není špatné ani jezdit se mnou na padleboardu po Brněnské přehradě (především, když je možné se i koupat). Zavzpomínal na společné dovolené za uplynulé tři roky... a uzavřel, že bychom spolu mohli jít alespoň do aquaparku.

Krátce nahlas zauvažoval i o výhodách přírodních biotopů v zahradě a možnosti pořídit si bazén. Bylo zajímavé poslouchat jeho závěry, byť významně odlišné od mých. Zjevně ale vyslal myšlenku dostatečně intenzivní, neb ležící otec ji zachytil a začal listovat časopisy s fotografiemi zahradních jezírek. (Tato tatínkova aktivita je však vzhledem k rozsáhlé rozpracovanosti – a o občasné tendenci dům prodávat – zcela neškodná.)

Každopádně pro případný volný čas mám zatím o zábavu synkem kvalitně postaráno. Ale nebráním se, v jeho společnosti s velkým popcornem jsem přečkala i Minecraft film a – díky nulovému očekávání – se docela bavila.

V McDonaldu, kam jsme o pár dnů později museli zajít pro Happy meal s minecraft hračkou, to už tak zábavné nebylo. Ale byli jsme spolu (a navíc mi potomek cestou domů galantně pomohl s nákupem).

Zjevně to náš chlapeček vnímá podobně jako rodiče. Večer mu na jeho přání pravidelně chodíme číst, a ačkoli ho kniha příliš nezaujala a shodně se mnou má v ději poněkud nejasno, tuto společnou chvíli vyhledává. A když mi bylo opravdu špatně, přišel mi na oplátku dát dobrou noc on.

Pokud jsem před nemnoha lety starší děti označovala jako „puberťáky“ a nejmladšího jako „prcka“, evidentně brzy nastane doba, kdy se kategorie změní na „dospěláky“ a „purberťáka“.