kOmický blog DLIV.

Jarní počasí zařadilo opět na program sadařský víkend. Tentokráte s novými nůžkami a (přesto) tradičními následky.

Nejmladší potomek si v pátek po domluvě přivedl ze školy kamaráda na přespávačku. Na odpoledne jsem ho vybavila hotovostí a telefonicky prověřila zájem omladiny o teplou večeři. Shodli jsme se na neproblémových špagetách.

Při příchodu domů mě překvapily maličké boty nepatřící nikomu z rodinných příslušníků. Jejich majitel byl rovněž o poznání menší než můj nejmenší chlapeček. U servírování špaget se to nijak neprojevilo, ale svoji porci nedojedl nikdo. (Synkovu dorazil manžel, kamarádovu pes.)

Večer jsem povlékla pro hosta a vysouvací lůžko pod postelí poprvé posloužilo původně zamýšlenému účelu. S příležitostným poskytnutím místa k neplánovanému odpočinku unavené mamince se při pořizování nepočítalo. Leč mladí pánové toho mnoho nenaspali.

Ráno se o sebe chlapci dokázali postarat sami, abych po venčení čtyřnožce mohla přistoupit ke každoročnímu experimentálnímu střihu stromů. Vybavena nově zakoupenými nůžkami jsem se na kreativní tvarování korun stromů docela těšila. Radost z nového nástroje mi zkazil nález jedněch ze tří původních nůžek. A soused.

Při zásahu v koruně největší jabloně jsem jím byla přistižena, aby mě informoval o výhodách nůžek akumulačních. Zprvu jsem usoudila – nadšena svými novými mechanickými, že obdobné vymoženosti dosud není nutné vyhledávat. O den později – při neúčinné výpomoci levé ruky ruce pravé (a zcela vyčerpané) – jsem na popis snadné obsluhy akunářadí vzpomínala.

Chlapečci přišli zahradu během dopoledne obhlédnout, dokonce na moji radu natrhali sněženky pro maminku našeho hosta. Vzhledem k rychlosti realizace však šlo spíše o kytičku než kytku.

Otce rodiny jsme spatřili při vstupu do dílny a při návratu z ní. A dvakrát se dožadoval pomoci při přemisťování materiálu z půdy, jakkoli tvořil „pouze“ poličky do pokoje nejmladšího dítka.

Po poledním odchodu kamaráda jsem potomka přiměla ke spolupráci při sklízení ostříhaných větví. Rozhodně nejásal, lezení po stromech ho evidentně bavilo více. Když projevil záchvěv vlastní iniciativy a snažil se rýčem odstranil keř popínavých růží, neprojevila jsem dostatek empatie naopak já, neb u těchto květin preferuji estetický dojem před nebezpečím trní.

Nedělní dopoledne bylo věnováno střihu stromu před domem a dodělávkám v zahradě, odpoledne mě od sadařského fiaska naštěstí zachránila návštěva kamarádů (a šestikilometrová venčící vycházka). Nestěžoval si ani čtyřnožec, který dočasně získal vhodnou parťačku.

Po víkendu jsem vykazovala každoroční následky amatérských pokusů o stříhání stromů; nejistotu ohledně budoucí úrody, svalovou únavu a četná drobná poranění. Drahý choť měl podobně poznamenanou tělesnou schránku, leč poličky nebyly dokončeny.

V závěru příštího pracovního týdně, kdy mi pomalu začaly mizet modřiny z dolních končetin a škrábance na rukou, jsem byla zaskočena dotazem kolegy, kterého udivilo, že sama stříhám stromy a lezu u toho na žebřík, natož na strom.