kOmický blog DLII.

Po téměř dvaceti letech přátelství, které vzniklo na předporodním kurzu, jsme vůbec poprvé vyrazili na krátkou dovolenou bez příčiny našeho seznámení.

Cílem byl Kypr, tradičně objevený drahým chotěm v nabídce levných letenek. Jarní počasí dávalo naději, že ve středomořském podnebí nebude problém vydržet pár dní pouze s obsahem palubního zavazadla.

Při odletu nás mírně zaskočila nutnost prověřit rozměry zavazadel pod pečlivým dozorem odpovědné osoby a též absence toalet. Jinak noční let proběhl klidně, ačkoli jsem pospávala na rameni zcela cizího pána, který byl nucen své urostlé tělo vtěsnat k okýnku nízkonákladového letu.

Nad ránem nás z letiště vyhnala intenzivně fungující klimatizace, abychom rozmrzali v polospánku namačkáni v zapůjčeném pidiautíčku u pláže se zbaběle zapnutým topením. Odpočinku předcházela tři kolečka po letišti při hledání výjezdu a současně seznamováním s řízením vlevo.

Následovala prohlídka promenády, blízké pevnosti a po vydatné teplé snídani i města. Stále poznamenáni cestou jsme pak na hotelu prospali odpoledne a k večeru pokračovali v obhlídce.

Během příštích dnů jsme prozkoumali botanickou zahradu, několik pláží, útesů a jeskyní, vykopávek, kostelů i mešit. Na všech místech bylo možné hladit neomezené množství koček, čehož jsem se v obavě z možných zdravotních následků snažila vyvarovat.

Při všech výpravách jsme vzhledem k lokalizaci ubytování projížděli kolem slaných jezer, na kterých bylo možno pozorovat hojně se vyskytující plameňáky. Našim snahám o fotodokumentaci se však tito ladní opeřenci zdárně vyhýbali.

Kladný vztah k vodě jsem demonstrovala plaváním v moři, pravidelným tréninkem ve vyhřívaném bazénu u hotelu i otužileckým výkonem pod vodopádem. Po dobrodružné cestě ke třetímu ze dvou vodopádů, vedoucí z valné části korytem potoka, jsem se na tento odvážný počin cítila dostatečně připravena. Drahý choť si plavky namočil až v den odjezdu v hotelovém bazénu.

Pozornost jsme věnovali též místní kuchyni a nabídce vína. V tomto směru jsem učinila několik přešlapů, například při objednání gyrosu s hranolkami, který byl servírován v pitě a vylepšen o tzatziki – sen každého celiaka na bezmléčné dietě.

Většinu předposledního dne jsme strávili poznáváním turecké části ostrova, vzhledem k omezeným možnostem však pouze v posledním městě uměle rozděleném mezi dva státy. Pocit při přechodu byl zvláštní a rozdíly mezi ulicemi propastné. V některých místech jsme se necítili komfortně ani ve čtyřech za denního světla.

Posedávání v hospůdkách a nákupy nespadají u mě do kategorie smysluplně stráveného času, ale podřídila jsem se většině. A svou pozornost zaměřila především na středomořskou koloniální architekturu a svérázný přístup místních obchodníků k přemisťování předmětů.

Poslední den jsme nestihli svítání, ale nepovažuji to za zásadní ztrátu. Stinnou stránkou dovolené byla ztráta knihy, kterou jsem z nepochopitelných důvodů zapomněla na střeše vozidla a po návratu navzdory večernímu i rannímu pátrání neobjevila.

Nahradila jsem ji stažením e-knihy prostřednictvím čtenářského konta v knihovně, nicméně velikost písma na mobilním telefonu se jeví pro unavené oči mírně nevhodná.

Dovolená bez dětí se nám vymstila i skutečností, že hned druhý den hlásil nejmladší syn z domova intenzivní kašel a později i horečku. Instrukce k léčbě vydávané prostřednictvím zpráv na messengeru staršímu sourozenci se setkávaly pouze s částečným úspěchem. Naštěstí se do péče vložila babička, která ale svůj dobrý skutek nakonec také odstonala.

Návrat do reality byl jako vždy - rovnýma nohama do pracovního procesu. S instrukcemi k léčbě jsem tak pokračovala i od pracovního stolu. Když ne odpočatá, alespoň opálená.