kOmický blog DLI.

V dosud nové úřednické roli zažívám stále různá „poprvé“, jakkoli se mi chýlí ke konci první odpracovaný rok i výpovědní doba.

Například jsem se vůbec poprvé účastnila kontroly z pozice nadřízeného orgánu. Ironií osudu ve Veselí nad Moravou, kde nejstarší synek platil pokutu za bivakování na zapovězeném místě (pochopitelně u vody).

Před odjezdem při shromažďování na dvoře úřadu jsem pocítila mírnou závist vůči kolegům z lesního hospodářství, kteří mají pracovní uniformu. Na pracovním stejnokroji samozřejmě netrvám, ale jednotící prvek – představovaný kupříkladu šátkem – bych uvítala.

Důvěrně známou cestu jsem využila k pletení za zády řidiče, naslouchajíc dvěma kolegyním při právnické debatě. Na místě samém jsem se snaživě zorientovala v tamním systému evidence a vydávání jednotných environmentálních stanovisek. Vzhledem k úhledným šanonům byla příprava na kontrolu jistě důkladná; a kontrolní protokol tak neobsahoval zmínku žádných zásadních pochybení.

Nabídnutý chlebíček jsem s díky přenechala hladovějším (a vděčným) kolegům a do odpoledne přežila o vodě a kávě na vlastních kukuřičných trubičkách a mrkvi, přičemž jsem trochu litovala, že jsem se nevybavila lépe.

Následující den se na průběh kontroly zeptaly kolegyně ze sekretariátu vedoucího odboru. Shrnula jsem své poznatky a hlasitě zalitovala absence jednotného oděvu či doplňku. Jako alternativu jsem navrhovala krajský odznáček s moravským „M“; důstojný, nenápadný a běžně zaměstnancům nedostupný.

Přítomný pan vedoucí se mé prostořekosti chytil a nabídl, že by mi tento předmět uměl zajistit. Pravděpodobně z mého projevu vytušil, že jsem v aktivním a loajálním přístupu nepolevila navzdory okolnostem. A já se mírně rozverně zeptala, co za to bude chtít. Odvětil, že si to rozmyslí.

Příští pracovní den mě sekretariát vyzval k návštěvě. Slíbený odznak jsem od nadřízeného, (který měl obdobný znak užit coby manžetové knoflíčky), osobně převzala ve dvou barevných vyhotoveních.

Slušně jsem poděkovala a vznesla zdvořilý dotaz, zda už pan vedoucí ví. Byl to mírně hraniční okamžik; zdráhám se domýšlet následků, kdybych se v předvídaném přání zmýlila. Nadřízený s odpovědí chvíli otálel... Ale pak se přece jen zeptal, zda nechci stáhnout podanou výpověď. A já řekla „ANO“.

Nevím, na jak dlouho tu bude, ale v bouřlivých dobách považuji za dobré držet se alespoň některých jistot.