kOmický blog DCXCIX.

Náklonost k ručnímu pracím - především k pletení - jsem dosud považovala za projev celkem neškodné obsese. Zdaleka se ovšem nejedná o nutkavou potřebu jedinou.

Před necelými dvěma lety jsem s novým zaměstnáním získala i rozsáhlou množinu kolegů, z nichž někteří jsou mi blízcí. Zjišťuji, že to jsou zejména chovatelé psů, koček, králíků, ale též včel... a překvapivě hus.

Majitel hejna bílých opeřenců občas sdílí své chovatelské radosti a strasti. Jedenkrát zmínil i draní peří, což mě neobvykle zaujalo, jelikož jsem od dětství tuto se dávnými časy spjatou činnost chtěla vyzkoušet. Ve vidině pomocných rukou kolega přislíbil, že se mohu „za dlouhých zimních večerů“ zapojit.

Nakonec se nejednalo ani tak o večer, ale o lednovou sobotu. Kolega se několikrát ujistil, zda do toho opravdu jdu, opakovaně se přeptal, co mohu a nemohu jíst, až nakonec zaslal souřadnice a vydal instrukce ohledně času příchodu.

V sobotu ráno jsem ometla zasněžené vozidlo a vydala se neprohrnutou silnicí k velkoměstu. (Klouzalo to o něco méně než předchozí víkend.) Dorazila jsem v 9:03, aby k mému překvapení byli všichni ostatní účastníci již na místě.

U velkého stolu – z velké části pokrytého peřím – sedělo pět hostů a dva domácí. Po opakovaných dotazech na kávu a čaj bylo provedeno úvodní zaškolení – na první pohled vše vypadalo snadně.

Jak jsem předem vyčetla, pero sestává z brku přecházejícího ve stvol, ze kterého vyrůstá takzvaný prapor dále členěný na větve, (které se dále dělí v paprsky). Smyslem draní je oddělit měkkou část od pevné.

Neměla jsem nejmenší tušení, že per, pírek a peříček je tolik druhů. Naopak o existenci prachového peří jsem slyšela, leč nikdy ho opravdu neviděla. Celodenní zkušenost mě v tomto směru dosti obohatila.

Nad stolem se vedly nejrůznější debaty. Od zasloužilých pamětnic jsme vyslechli plno vzpomínek, názorů i doporučení (například na balzám na kravská vemena). Poslouchat považuji za velmi poučné, a to i v případě, že nesdílím názor mluvčího.

Probíhalo i roztomilé vzájemné popichování přítomného manželského páru či hostů a hostitelů. Smát se bylo ovšem nebezpečné vzhledem k vlastnostem zpracovávaného materiálu. Samozřejmě jsme peří měli záhy úplně všude na oblečení, ve vlasech, ve vousech...

V poledne nebyla bílá kupa na stole o mnoho menší než ráno. Překryli jsme ji lavorem a spokojeně si vychutnali výborný oběd. (Mimochodem stále jsem hluboce vděčná za cokoli, co nemusím uvařit osobně.) Prsty nás od neustálého trhání trochu bolely, příbor jsme však všichni udrželi.

Odpoledne hromada překvapivě zmizela ještě před kávou přislíbenou na třetí hodinu. Ke kávě se servírovaly kynuté buchty a bezlepková bábovka. Že v nápojích plavou drobné připomínky naší práce nás nijak nepřekvapovalo.

Když se naplnil čas, který jsem přislíbila rodině, trochu nerada jsem se loučila. Pevně věřím, že jsem svou prací malinko na přikrývku přispěla. Ač mi v hlavě běžela ekonomická úvaha, že se tato nevyplatí, ačkoli pochází vlastních hus a brigádníci pracují pouze za stravu.

Nezapírám, bolela mě záda, sedací partie a především palce a ukazováky, které opakovaně svíraly vršek pírka a jeho oddělovanou část. Přesto nedokážu vyloučit, že se jako dobrovolník na draní přihlásím znovu. Zdaleka nejen proto, že jsem jako bolestné obdržela velký kus bezlepkové mramorové bábovky.