kOmický blog DCCXXXVI.

Na podzim pořádají akční ženy v naší obci gulášfest spojený s akcí Slivomice, ve které se soutěží o nejlepší pálenku.

Letos manžel nevařil v soutěžním týmu, ale neváhal se zapojit a přislíbil výpomoc ve výčepu. I já se zavázala pomáhat a po podezřele krátkém dopoledni ve 12.02 nastoupila za sokolovnou na stanovišti s občerstvením.

Výroba popcornu byla zábavná, praskající kukuřice vyskakovala ze dvířek přístroje i dva metry daleko. Měla jsem několik dětských pomocníků, jejichž výpomoci jsem se trochu obávala. Ale když si rozebrali první dávku popcornu zdarma, poměrně rychle se vytratili.

Další výzvou pro mne byla příprava párků v rohlíku. Tento zázrak jsem asi dvacet let necítila potřebu jíst. Jenže díky nedostatku praxe jsem trpěla značnou nejistotou ohledně množství kečupu či hořčice, které je třeba aplikovat. Nebylo snadné v mírně provizorních podmínkách udržet párky teplé a rohlíky rozpékat tak „akorát“.

Při pátém kusu jsem drobnosti přestala řešit. Nikdo ze zákazníků se naštěstí nevrátil hodit mi jídlo na hlavu. Jen třetí komodita – pomazánky – se příliš neprodávala. Vedle mě točili pánové pivo a limonádu – a žádný problém s odbytem neřešili. Stejně jako na druhé straně u kávy, odkud se téměř neustále linula hříšně lahodná vůně (a kde navíc měly dámy úžasně vypadající nabídku sladkých dobrot).

V náhlém popudu jsem asi dva týdny před akcí navrhla gulášfest jako cíl sobotního cyklovýletu posádce, se kterou jsem v létě trávila týden na moři. Původně se omluvili, nakonec ale svůj program zřejmě přehodnotili, neb se odpoledne zjevili za sokolovnou. Více než soutěžní guláše je ovšem zaujala možnost ochutnávky pálenek a jejich posuzování laickou veřejností.

Ze samotného vaření v kotlících jsem díky pobytu ve stánku s občerstvením neviděla nic. Vzorky guláše mi v pozdním odpoledni donesl drahý choť, abychom je – již značně vychladlé – i se synkem ochutnali. Až při vyhlašování výsledků soutěže gulášů a pálenek byl prodej občerstvení přerušen.

Pro manžela jsem pak musela doběhnout dovnitř k výčepu, aby převzal cenu. Letos díky brigádničení za barem zůstal v odpoledních hodinách relativně střízlivý, což byl oproti loňskému ročníku příjemný rozdíl.

Kamarádi rovněž zůstali natolik při smyslech, aby si přivolali Bolta – ačkoli se dlouho žádný řidič do naší momentálně obtížně přístupné obce nehrnul. Po třiceti minutách opakovaných pokusů se chytil Ihor, čímž ušetřil pánům dlouhou procházku k vlakové zastávce.

Po vyhlášení výsledků jsem unavená (a z pobytu ve stínu poněkud promrzlá) zvolila ústup; choť se zdržel o poznání déle.

Na neděli jsem si – v souladu s nedávným odhodláním – naplánovala odpočinek. Při večerní celodenní rekapitulaci zahrnující venčení čtyřnožce, péči o bazén, tradiční vaření, drobné zahradničení, sběr a zpracování jablek, trhání švestek pro babičku, praní a žehlení mi bylo jasné, že to opět úplně nedopadlo podle představ. (Ležela jsem přesně osmnáct minut po obědě). Ale tentokrát za mnou bylo vidět dost práce.