kOmický blog DCCXXXIV.

I poklidný první den školního roku může nabýt na dramatičnosti, pokud se jako problém ukáže už samotná doprava do školy.

Oprava hlavní přístupové silnice komplikuje přístup do naší obce již od konce června. Existují sice další dvě alternativní cesty, leč na těchto nepochopitelně ve stejný čas probíhají také nejrůznější opravy spojené s uzavírkami, případně s kyvadlovým provozem řízeným semaforem.

Synek na zastávku odcházel poměrně nejistě. Jízdní řád dával tušit, že autobus náhradní dopravy naváže na spoj směřující k velkoměstu v obci vzdálené od nás čtyři kilometry. Právě v té obci, z níž je přímá cesta k nám právě opatřována novým asfaltovým povrchem. A náhradní doprava proto musí odstát několik cyklů na semaforu v obci vedlejší. V exponovaných časech je kyvadlový provoz zkouškou nervů řidičů.

První školní den jsem pracovala doma. Potomek nahlásil, že je v autobusu, což mne uklidnilo. Jenže po dvaceti minutách mi nejistě volal, kde že to má vystoupit a proč jede tak dlouho. Snažila jsem se ho uklidnit, že autobus určitě dojede, kam má.

Předpoklad to nebyl zcela přesný. Dalších deset minut mě synek průběžně zásoboval dotazy a fotografiemi informačního panelu s přehledem zastávek. Jemu ani mně se nedařilo pochopit, proč autobus obcí, kde je potřeba přestoupit, nejprve pouze projede, aby v další vesnici třikrát zastavoval a proplétal se hustým provozem zpět.

Pohled na hodinky – a mírně zoufalý hlas dítěte – mě postupně přesvědčil, že bude potřeba zasáhnout. Prověřila jsem aktuální dopravní spojení, ale bylo jasné, že „navazující“ školní autobus dávno odjel. Jízdní řády nabízely dopravu ke škole s dalším přestupem, přičemž celková časová náročnost vylučovala přítomnost žáka v zahajovací jediné vyučovací hodině.

Ze dvora jsem vyjela tak rychle (jak jen manželův výkop před domem dovolil), že jsem za sebou zapomněla zavřít vrata. Dcera (s vyučováním „na desátou“) mi zaskočeně volala, kde jsem a co se stalo. To už jsem poskakovala v řadě aut ke kyvadlově řízenému úseku. Nakonec jsem v náhlém popudu před semaforem odbočila na vedlejší cestu, která bohužel vede přes železniční přejezd. Daleko jsem nedojela a nadávala jsem opravdu hlasitě.

Po průjezdu vlaku už stačilo projet úzkou silničkou a odbočit vlevo, což se – navzdory provozu – podařilo záhy. Synka, který se po čtyřiceti minutách cestování dostal čtyři(!) kilometry od místa bydliště, jsem naložila a již poměrně plynule odvezla ke škole. Zpoždění deset minut se nám oběma zdálo přijatelné. Cestou domů jsem nepublikovatelné výrazy používala zřídka.

Plnoletá dcera toho dne s kolektivní přepravou dopadla podobně. Zařadila kreativně variantu s přestupem navíc a přijela téměř na začátek vyučování. Leč o den později jí náhradní spoj ujel před nosem při návratu domů. Podobné zkušenosti z cest hlásila i manželova maminka.

První tři dny školního roku nás přesvědčily, že na návaznost spojů nelze absolutně spoléhat. Synek raději jezdil s námi brzo do práce a po půl hodině čekání v kanceláři se přemisťoval ke škole. Později jsme společně vyzkoušeli přepravu vlakem, která se ukázala jako poměrně spolehlivá možnost, byť chůze k zastávce zabere čtvrthodinu svižné chůze.

S postupujícím časem překvapivě stále přibývá dopravních omezení v nejbližším okolí. Začínají se množit vtipy o uzavření jediné dosud volné přístupové cesty, jakmile se zjistí, že ji máme. Nevyzpytatelné semafory nadále znemožňují dodržovat jízdní řády, které už nikdo nebere vážně.

Všichni si zvykli, byť někteří řidiči začali zákazové značky považovat za informativní. Společně věříme, že nedobrovolnou únikovou hru nejpozději koncem října – v souladu s plánem oprav – hrát přestaneme.