kOmický blog DCCXXXIII.

Pomoc při organizaci na závodech vodních záchranářů jsem neteři přislíbila na počátku léta, naprosto netušíc, jak bude jeho závěr hektický.

Synek se mnou odjižděl tentokrát mírně neochotně, ale náladu mu trochu spravilo přední sedadlo, které si v úvodu jízdy poctivě upravoval do pohodlné polohy. Předem pro mne nepochopitelně pohrdl možností zůstat na chatě s tetou a bratrancem až do neděle, jak jsem měla původně v plánu i já.

Navigace nás prováděla přes nečekané cesty, na kterých jsme míjeli rozkopané silnice i horkem zcela spálené lesy. Dusné odpoledne jsme spláchli večerní koupelí v přehradě.

Na chatě nás přivítala sestra se synovcem a jedním odvážným závodníkem za nejmladší kategorii. Později se přes vodu dostavila neteř s druhým synovcem a několik dalších organizátorů (po vodě i souši). Krátce se za námi zastavila naše maminka, kterou jsem od výletu do Kutné Hory neviděla. Celý večer jsem usilovně pletla.

Ráno se vstávalo brzo za účelem včasného přesunu na místo konání závodu. Po nočních poryvech vál stále čerstvý vítr a déšť dosud zcela neustal. Zatímco naše cesta vedla po slinici velkou oklikou okolo vody, všichni ostatní jeli lodí na pláž přímo. Do dodávky jsem předtím naložila autosedačku malého závodníka, zásoby vody na pitný režim organizátorů a naše batůžky, na chatě ale bohužel zůstala moje taštička s pletením.

Na pláži syn odmítl suchý a teplý prostor auta opustit. Jeho odhodlaná matka odkráčela k organizátorskému stanu plnit zadané úkoly v gumových žabkách a krátkých kalhotách. Později tento look doplnila zapůjčenou užitečnou pláštěnkou.

Přípravy byly – jako před každou akcí – hektické a mírně chaotické. Ale nakonec vše klaplo ke cti organizátorů. Chybějící nástěnku jsme kreativně nahradili kempingovým stolkem, ke kterému jsme ve větru lepili rozpisky. Pečlivě umístěné bójky vítr během závodů několikrát svévolně přemístil. A v průběhu dne živel poněkud pomačkal konstrukci několika organizátorských stanů.

Závodníků mi bylo líto, protože vítr si svéhlavě pohrával s trajektorií jejich plaveb. Intenzivní přeháňky a nízká teplota jim na komfortu rovněž nepřidávaly.

Déšť ale dopoledne ustal, aby po obědě začalo hrozit naopak spálení od slunce, jakkoli teplota se závratně nezvýšila. Bylo ale možné odložit pláštěnku a fialové prsty se vrátily k tělové barvě, aby mi opět umožňovaly obracet stránky rozpisek v deskách.

Byla jsem seznámena s řadou osob, z nichž mne dopolednem provázela rázná lékařka. Společně jsme před každou rozplavbou kontrolovaly a řadily přítomné závodníky, což bylo vzhledem k malé snaze závodníků spolupracovat mírně vyčerpávající.

Synek se také přece jen vynořil z auta a doprovázel závodícího bratrance v pauzách mezi závody po pláži za účelem zaplnění paměti nového telefonu hodnotnými záběry, které mi příležitostně předkládal k nahlédnutí.

Po polední pauze, (kterou jsem nestrávila plánovaným dokončováním veledíla ručních prací), zůstalo řazení závodníků na mně. Naštěstí se jednalo o skupinové disciplíny, kdy stačilo seskupit všechny na start. V závěru odpoledne jsem přesto ztrácela hlas.

Manžel průběžně odesílal dotazy ohledně vyzvednutí a návratu domů, který si nakonec zařídil individuálně. Podobnými otázkami mě zahrnoval i potomek, nyní posílený pizzou. Před posledním závodem s pouhými třemi účastníky (nejmladšími žáky), jsem předala desky s rozpiskami neteři a vyhlásila ústup za účelem účasti na oslavě kulatých narozenin.

Snahu o rychlý přesun nám výjimečně nikdo zásadně nekomplikoval, nepočítám-li příležitostné nedůležité výpadky signálu GPS. Drahý choť zavolal s otázkou „Kde jsme?“ právě ve chvíli, kdy jsme před sokolovnou vyndávali zavazadla, neb rozkopaný prostor před naším domem neskýtá aktuálně možnost parkování.

Doma jsem nepocítila potřebu muže přivítat, neb „ahoj“ jsme si řekli přes mobil; překvapivě se ho to dotklo. Po rychlé očistě a nanesení náznaku líčení na obličej jsem bez fantazie a znalosti dress code vytvořila univerzální outfit a – bez plánovaného osobního dárku – vlála v závěsu za manželem opět k vozidlu.

Že se v něm nachází zapomenutá autosedačka jsem zjistila již při příjezdu, abych se s neteří cestou z koupelny dohodla, kde si ji předáme. Ve večerních hodinách jsem se z oslavy krátce vzdálila, abych cizí podsedák vyměnila za náš kempingový stůl. Tento pak zůstal v autě další dva dny.

A zapomenuté pletení jsem si až po víkendu vyzvedávala u maminky, která se z letního pobytu na chatě právě vrátila domů.