kOmický blog DCCXXX.

Výlet do Kutné Hory s noční prohlídkou chrámu svaté Barbory byl společným dárkem mamince ke kulatým narozeninám; realizovaným s půlročním zpožděním.

Nutno upřesnit, že noční prohlídky probíhají pouze jednou týdně v létě. Původně navrhovaný termín v červenci nedopadl, proto byl výlet přesunut na druhý prázdninový měsíc. Mimo ubytování, vstupů a přepravy bylo třeba vyřešit i dočasnou náhradní péči o čtyřnožce oslavenkyně.

Naše návštěva historického královského města musela proběhnout ve středu. Pro snadnost realizace si na stejný den nejmladší synek domluvil doma návštěvu kamaráda s přespáním. Podchytila jsem alespoň přípravu noclehu a s obědem a programem chlapcům vypomohla ochotně manželova maminka, za což jsem jí byla opravdu vděčná.

Maminčin pejsek byl – po příslušné instruktáži ohledně stravování a česání – ponechán na dvoře našeho domku v dobré společnosti domácího čtyřnožce, zatímco tři dámy ujížděly ku Praze. Sledování dopravy přes příslušné aplikace nám poněkud vyčerpalo baterie mobilních telefonů, což se v kombinaci s nefunkčností jediného USB vstupu v automobilu ukázalo jako mírná komplikace.

Pobyt v Kutné Hoře byl zahájen obědem s luxusním výhledem z terasy ubytovacího zařízení. Následně jsme v Sedlci důkladně prozkoumaly kostnici a rovněž katedrálu Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele, přičemž bylo třeba využít místní značení místo navigace. Doufaly jsme, že telefony vydrží alespoň načtení QR kódu vstupenky, což se s trochou štěstí podařilo. Jen s fotodokumentací bylo nutné šetřit pro zachování základních funkcí mobilů.

Pohublé mamince dost padaly černé riflové kalhoty (údajně nejmenší součást jejího šatníku), pročež jsme ji průběžně nabádaly k pořízení adekvátního letního modelu.

Ve snaze o – pochopitelně výhradně její – přibrání na váze jsme rovněž zařadily odpolední kávu se zmrzlinou na jednom z kutnohorských náměstí. Kofein jsem vynechala, ale úžasné zmrzlině za 35 Kč v kombinaci mák a slaný karamel jsem odolat nedokázala.

Druhou sladkou tečku pak poskytla návštěva maličkého muzea čokolády, kde jsme vyslechly výklad, ochutnávaly i nakupovaly, (abychom zajedly zděšení, že některé exponáty pamatujeme).

Úvodní pokusy o nákup oděvu selhaly, ač se maminka zcela výjimečně nebránila. Nakonec jsme nakoukly do obchůdku s evideně asijským majitelem. Maličká prodavačka rychle zmapovala situaci a pozvbuzovala nás v pátrání po kalhotách sděleními: „maminká počebuje“, „kalhoty moc suší“, „ty taky počebuješ“, následovými pozdějšími „dám slévu“ a „učihnu celulku“. Odolala pouze sestra, mamince v tašce přistály čtvery kalhoty za cenu tří a já odkráčela jako v klobouku.

Cestou k hotelu mi telefon oznámil, že kapacita baterie nestačí na použití fotoaparátu a vzápětí se definitivně vypnul. Pročež mám z historických uliček spíše dojmy než fotodokumentaci.

Maminka navzdory únavě udělala na pokoji módní přehlídku nových modelů – a zalitovala, že má s sebou pouze jedny boty tmavé barvy. Jelikož této chyby se nedopouštím, nabídla jsem své bílé tenisky. Do chrámu díky tomu vyrážela večer dáma v bílých pláťákách. A já dvouhodinovou prohlídku odchodila – stejně jako celý den – v sandálech na klínku.

Chrám byl nádherný. Mimo všeho očekávatelného nadchnul varhaník, který nejen krásně hrál, ale později poskytl obsáhlý a srozumitelný výklad k nástroji a v závěru na dotaz – k všeobecnému údivu – prozradil, že je mu šestnáct let.

Po návratu jsme všechny rychle usnuly a ráno posnídaly opět s báječným výhledem na údolí a chrámy. Zpáteční cesta uběhla rychle a bez komplikací, čtyřnožci spolu na dvorku přežili péči mých blízkých a hlavně jsme si společný výlet s maminkou – po letech – velmi užily.