kOmický blog DCCXXVII.

Po desetidenní nepřítomnosti mne domov uvítal poněkud rozpačitě, ač rodinným příslušníkům nelze upřít snahu.

První dojem po mnohahodinovém přesunu byl nadějný, neb v předsíni kdosi zametl podlahu a kuchyňská linka neoplývala nádobím za poslední týden. Jen pod okny ložnice se nebezpečně rýsovalo monstrum, které manžel vydává za budovaný vodní prvek.

Při vybalování skromných zásob potravin moji pozornost upoutaly poněkud unaveně vyhlížející květiny na okně. Několik konviček vody napravilo část škod, ostatní bylo přičteno k nutné redukci nadbytečného množství květináčů okupujících parapety.

Použité oděvy ze tří batůžků vytvořily různobarevnou hromádku u pračky, kterou ale bylo možno výborně zkombinovat s obsahem obou zaplněných prádelních košů. Své svršky vyprané ještě před odjezdem jsem pak nalezla navršené na lůžku v nepřehledné změti, která z většiny rovnou rozšířila kategorii k žehlení.

Během večera a dvou následujících dnů pračkou postupně prošly čtyři barevné varianty prádla a též ručníky. A jako bonus synkova peřina s polštářem, které tatínek přibalil na přespání v autě a které po blízkém kontaktu s kanystrem pohonných hmot získaly nevábnou parfemaci.

Obsah ledničky jako vždy překvapil, neb zahrnoval několik původních komodit, o jejichž aktuální poživatelnosti existovaly pochybnosti. Jisté výhrady jsem měla i k hospodaření s pečivem, když jsem igelitový sáček se zelenou plísní vyhazovala do odpadků. Zásoby zmrzliny se naopak podařilo plynule přirozeně zredukovat, ač její zkáza v mrazáku rozhodně nehrozila.

Snahu ale rodinným příslušníkům upřít nelze, neb všichni čtyřnožci přežili. Kočky měly misku (obvykle skýtající zásobu granulí) dokonale vyčištěnou a tvářily se vyčítavě. A pes jevil maximální nadšení příštího dne z jinak obvyklé ranní procházky. Leč stejného dne odpoledne se na mě všechna zvířata dívala poněkud nevraživě, když jsem je – za pomoci nejmladšího potomka – v ukrutném horku vláčela na očkování.

Výlet do zahrady jsem po návratu domů záměrně – a zbytečně – odkládala. Rajčata vedra přežila. A padající švestky a hrušky (hojně obletované rojem vos) mne rozhodit nemohly. Úrodu ze dvou použitelných stromů jsem postupně zpracovávala, zatímco další okázale ignoruji – ač stále doufám, že najdu dobrovolníka, který nezpracovatelné ovoce zužitkuje a věnuje mi za ně litr slivovice.

O víkendu jsem poctivě uklidila dům, neb děti prázdniny pojaly jako volno nejen od školy, ale i od domácích prací. Chvíli jsem tak měla uspokojivý pocit, že máme čisté koupelny a podlahu.

A – jelikož teploty atakující čtyřicítku setrvávaly – blahořečila jsem bazénu, ve kterém bych se ochotně povalovala na nafukovacím lehátku ve snaze udržet si opálení, kdyby mi k tomu nejmladší potomek nechal víc příležitostí.