kOmický blog DCCXXVI.

Na moji individuální jadranskou plavbu navazovala krátká rodinná dovolená s chotěm a nejmladším dítkem.

Sotva jsem vymyla z vlasů sůl a dojatě zamávala odjíždějícím členům posádky, přesunula jsem svá skromná zavazadla do manželova vozidla a vyrazili jsme se do Bosny. Ačkoli byla sobota, tradiční den letních přesunů národů, náš směr naštěstí nepatřil k exponovaným. A přejížděné hory nabízely velmi příjemné teploty zdaleka nedosahující 30°.

Cílem prvního dne bylo údolí kráterů, které vzniklo díky četným propadům krasových jeskyní. Rozlehlé travnaté údolí je plné různě velkých dolíčků, které jsou v nejhlubším místě obvykle o něco zelenější. Několik jsme jich prozkoumali blíže, nicméně nejlépe byly zřejmě zachyceny záběry z dronu, při jejichž natáčení mi choť svěřil řízení vozidla. Údolí oplývalo také množstvím motýlů, kteří vůbec neváhali usednou nám na ruce.

Pokračovali jsme dále k jeskynnímu jezírku. U řeky vytékající ze skály byla skupina asi 30 osob s dětmi, všichni natlačení na stinném břehu. Obavy, že podobně bude vypadat vnitřek jeskyně se ukázaly liché, neb v chladu obrovského dómu se tísnilo pouze množství netopýrů.

Potomkovi jejich zvuky nesoucí se od stropu jeskyně příliš nevyhovovaly, naopak drahý choť zde zcela propadl své objevitelské vášni. Nakonec se mi podařilo synka přesvědčit, aby se k jezírku zašel podívat, jak se jím tatínek – již bez kalhot – brodí. Rozlehlost jeskyně se vysmívala dosahu svítilen našich telefonů; až později si muž uvědomil, že mohl použít powerbanku s integrovaným světlem vysoké intenzity. Dokumentaci jeskyně by její výkon jistě výrazně pozvedl.

První den jsme uzavřeli v apartmánu v údolí – nedaleko místa, kde jsme před dvěma lety trávili jednu z posledních nocí. Synka nadchla wi-fi, mne normální postel. A terasa, na které bylo v ranním chladu velmi příjemné posezení.

Další den byl pojat poměrně volně, pohybovali jsme se kolem řeky jménem Una a opakovaně využívali její malebné koupací příležitosti. Průzračnost její vody náš nepřestává udivovat. Program nám zpestřilo pár turistů prostých a volně přístupných zřícenin s kouzelnými výhledy do krajiny.

Nejlepší bylo koupání u vodního stupně, ke kterému jsme dojeli po prašné polní cestě. Zde jsme s potomkem postavili na malé pláži na ostrůvku hrad z písku a rovněž pořídili několik fotografií pod vodopádem, ačkoli v ledové vodě hrozilo utonutí a po jejím opuštění mi regulérně drkotaly zuby.

Odpoledne jsme se v Bihaći ubytovali v sídlištním bytě. Byl čistý a klimatizovaný, přesto roztomile starosvětský. Největším překvapením byly hromady dřeva na topení složené před jednotlivými vchody a kamna vedle sporáku v kuchyni. Večer jsme prozkoumali město a v jediné otevřené večerce nakoupili. Bosňané poctivě dodržují neděli podobně jako naši rakouští sousedé.

Pánové večeřeli zbytky mé „kosmické“ lodní stravy (Expresmenu), ke kterým jsem s mírnými obtížemi na elektrické plotýnce uvařila rýži. Uléhali jsme záhy, neb nás čekalo brzké ranní vstávání za účelem přesunu na bývalou leteckou základnu.

Navzdory budíčku v šest jsme na tři hodiny uvízli na bosensko-chorvatské hranici. Dvě souvislé řady osobních vozidel občas narušil kamion, který je musel křížit a přejet k odbavení do pravého pruhu. Všichni motorkáři a cyklisté bezostyšně předjížděli.

Když se o totéž pokusil mladík v mercedesu se švýcarskou značkou, s pochopením se nesetkal. Z neznámých důvodů nesprávně vyhodnotil naši dodávku jako slabý prvek. Z okýnka jsem na něj křičela já i drahý choť, až nakonec pochopil, že nemá smysl se s námi přetlačovat a skutečně ho nepustíme. Stejný názor měli i ostatní řidiči, kteří vydatně troubili a někteří neváhali vystoupit z auta a sdělovat svůj názor osobně. Nakonec se situaci jala rázně řešit dáma v uniformě.

Podruhé během tří dnů jsem podruhé litovala omezenosti svého anglického slovníku pro účely dohadování se zabedněnými pitomci. Bohužel tato disciplína se ve školách neučí a je možné se v ní zlepšovat především praxí. Příště se na arogantní zaměstnance charterových společností a přehnaně sebevědomé mladíčky lépe připravím.

Po zběžné hraniční prohlídce jsme krátce s neplánovaným zpožděním přejeli k opuštěnému vojenskému letišti. Projíždět podzemní hangár bylo dobrodružné a místy děsivé. Přestože se v prostoru pohybovalo několik motorkářů a pěších, jednu chvíli jsme si vůbec nebyli jistí, kterým směrem se nachází východ. A v hromadách suti a čnějících armatur byly namístě obavy o vozidlo. Výměna kola dodávky ve tmě by jistě nebyla snadná záležitost.

Naštěstí jsme základnu opustili beze ztrát a následovala již pouze dlouhá úmorná cesta domů, přerušená pouze zastávkou na jídlo v McDonaldu. S třídenním zpožděním jsem pak mohla posádce poslat zprávu, že i poslední člen překročil hranice republiky.