kOmický blog DCCXXV.

Po více než dvaceti letech jsem odjela na dovolenou bez rodiny splnit jednu z položek soukromého wish listu.

Kývla jsem na pozvání kamaráda, který potřeboval doplnit posádku plachetnice a dobrovolně se odsoudila strávit týden na omezeném prostoru s osmi osobami, které jsem vůbec neznala. Ačkoli jsem sama tento počin považovala za odvážný, můj kladný vztah k námořnímu jachtingu zvítězil nad obavami.

Po pracovně intenzivním týdnu jsem v pátek večer dobalila modrobílou sbírku oděvů, přečetla synkovi jednu kapitolu z knihy a požádala drahého chotěm o odvoz na místo srazu. Museli jsme se vracet pro balíček, který mi na cestu připravil – a ve stresu zapomněl. Dojalo mě, že jsem při seznamování se spolujezdci byla manželem označena za „to nejcennější, co má“ (a svěřuje do cizí péče).

Dodávka, kterou se mnou sdílelo pět námořníků, byla naložena několika hektolitry piva. Kamaráda jsem překvapila úsporným počtem zavazadel, byť jsem si s sebou vezla veškeré jídlo, neb má dietní omezení jsou s běžnou stravou posádky neslučitelná.

Devítičlenná posádka sestávala z šestice mužů a tří žen. Při první zastávce kolem půlnoci proběhlo mé seznámení s dalšími třemi členy posádky přepravujícími se samostatně. Cestou jsem se pokoušela především neusnout, abych na zadním trojsedadle uprostřed nespočinula nedopatřením na cizím rameni.

Dopoledne jsme přebrali loď a rovnou vypluli. Pravděpodobně bych cítila zklamání, že kapitán preferuje plavbu na motor před plachtami, nicméně tělo po probdělé noci začalo protestovat a odsoudilo mě k tichému pobytu na palubě v blízkosti zábradlí, abych obsahem prázdného žaludku marně krmila ryby. K prevenci podobných problémů jsem posádce nabídla rum dosud tvořící velkou část hmotnosti mého batůžku.

Jakmile se mi udělalo lépe, nadšeně jsem upozornila kapitána, že fouká příjemný vítr. Zdaleka nesdílel stejné nadšení, nakonec ale svolil plachty rozvinout, pročež moje pohublá postavička nadšeně pobíhala po palubě, povolovala a přitahovala lana a posléze šťastně stála u kormidla, o které překvapivě nikdo další nejevil přílišný zájem. Při použití motoru pak loď vždy ovládal kapitán.

Bylo potřeba trochu času a praxe, než jsme secvičili obraty. Poměrně rychle ale vyplynulo, s kým z posádky lze počítat, a také kdo v případě plavby pod plachtami vyleze na palubu. Někteří dokázali téměř za všech okolností číst, jiní spát.

Navzdory původním výhradám kapitána jsme jednoho dne předvedli i plavbu „na motýla“, která jednoho amatérského mořeplavce zaujala v instruktážním videu.

Zatímco na využívání síly větru k dopřednému pohybu se nic nezměnilo, od mé poslední námořní výpravy došlo k radikální změně prostředí. Před lety býval výrazně nižší pohyb plavidel po moři, bez problémů bývalo možné nalézt místo v marině a v případě kotvení bývala v zátoce jedna – dvě lodě. Aktuálně byly šance v marinách bez rezervace nulové a při kotvení v průlivu mezi ostrovy jsme napočítali 40 lodí ve vizuálním kontaktu.

Nezbylo než se přizpůsobit on-line rezervačnímu systému. Jednoho dne se nám podařilo vyhnout bouři návratem do domovského přístavu, kde jsme bezpečně přenocovali. Dvakrát jsme naopak na kotvě drželi noční stráž.

V úvodu týdne pánové poznamenali, že s sebou přibalili běžecké boty, aby v případě příhodných podmínek mohli chodit běhat. Myšlenka mě zaujala, jakkoli jsem s sebou měla pouze původně synkovi tenisky. Nakonec jsme byly běhat jedenkrát čistě v dámském složení a následující den jsem ranní běh zopakovala samostatně. Pánové raději dospávali náročné večery.

Přibližně v půli týdne jsem chvíli zapochybovala o moudrosti svého rozhodnutí účastnit se plavby, neb část posádky byla odhodlaná vypít všechny zásoby a konzumace poněkud ovlivňovala jejich projevy. Nicméně nakonec se situace srovnala.

Naopak záliba ostatních v konzumaci mi poskytla několik klidných večerů, kdy ostatní opouštěli loď pod záminkou večeře, zatímco jsem dobrovolně hlídala s knihou bezpečnost plavidla (a později i přepravy ostatních zpět na palubu za použití nafukovacího člunu).

Jedenkrát jsem měla obavy, a to když dva členové posádky opustili loď pod plachtami, aniž se chytili vlečného lana. Na akci „muž přes palubu“ totiž nebyl nikdo zcela připraven a stahování plachty a nezbytné manévry se neobešly bez obtíží. Nakonec ale všichni přežili a utrpělo maximálně sebevědomí některých z nás.

Poslední den byl velmi nostalgický. Kupodivu tentokráte chtěl použít plachty kapitán, ačkoli vítr příliš nefoukal. Vytáhli jsme to na maximum pouhých šest uzlů, ačkoli ve dnech předchozích se dařilo standardně držet okolo sedmi a – v případech oslavně zapíjených posádkou lokem rumu – i osmi uzlů.

Předání lodě proběhlo dosti arogantním invazním způsobem, kdy se nám v lodi náhle ocitl zaměstnanec charterové společnosti, který nekompromisně převzal kormidlo. Po zběsilé plavbě k benzince a zpět nás poněkud nepřipravené vyhnali jiní dva z lodi a prováděli kontrolu napáchaných škod. Některé závažnější jsme předem hlásili, nicméně i hledání neztracené kliky nás dlouho zaměstnávalo, než byla nalezena v krabici s potravinami.

V závěru jsem s posádkou (a několika tisíci cizích lidí) povečeřela v dříve poklidném kamenném městečku a krátce se večer potkala s manželem a synkem, kteří se ubytovali nedaleko a byli připraveni si mě příštího dne ráno převzít do péče.

Navzdory drobným nevysloveným výhradám mi bylo při ranním loučení s posádkou smutno. Odvážela jsem si spoustu zážitků, přiměřené opálení a naději, že tato námořní výprava nebyla mojí poslední.