kOmický blog DCCXXIX.

„Maminko, pojedeme ještě letos za tetou na chatu?“ ptal se opakovaně synek, který si jako jediné z našich tří dětí dosud nezajišťuje program sám.

Počasí setrvávalo na velmi letních teplotách, pročež jsem po dohodě se sestrou vytvořila společný program na jediný volný víkend (s plným vědomím, že synkovi nejde o tetu, ale především o jejího potomka, smečku malých čtyřnožců a možnost koupání).

Když jsme v pátek odpoledne zamířili k jihozápadu, teploměr ukazoval hodnotu blízkou čtyřicítce. A splavená jsem byla výrazně dříve, než jsme vodní nádrže dosáhli. Přesun darů naší zahrady, kdy mi z přepravky s ovocem na nohu kapala lepkavá hmota, situaci už příliš nezhoršil. Jen zátoka k přeplavání se vzhledem k výraznému podstavu zadržované vody přehrady zdála nebývale úzká.

Synek se poněkud rozpačitě vítal s bratrancovým kamarádem, kterého znal dosud výhradně z on-line prostředí (a který ho výšku převyšoval o přibližně půl metru). Počáteční rozpaky ale brzo překonali a v sestavě příležitostně doplněné o jednu až dvě slečny ze sousedství trávili společný čas velmi intenzivně, (často ve vodě).

Naopak já mohla užívat klidu, konverzace, knihy a pletení. Se sestrou jsem k večeru vyvenčila čivavy, později jsme v rozšířené sestavě poseděli u vína a pistácií na verandě. O co méně jsem pila, o to více jsem pletla. A spát odcházela po půlnoci zároveň s dětmi.

V pozdní sobotní ráno jsem v roji vos okrájela přivezené ovoce ke konzumaci a případnému dalšímu zpracování (netuše, jak moc se mi bude následujícího dne hodit). Bez nutnosti vařit oběd jsem pak nafoukla paddleboard a vyrazila necelé dva kilometry po vodě k chatě příbuzných, kam sestra (vyzbrojena pádlem) směřovala po souši.

Krátce jsme pobyly se sestřenicí, dohodly jejich večerní návštěvu, pozdravily zbytek rodiny a vyrazily k domovu. Nutno přiznat, že sestra na závodním kajaku, který si u příbuzných vyzvedávala, byla v sílícím protivětru o poznání rychlejší. Časová investice do přípravy salátu k obědu pro dvě osoby však byla minimální.

Odpoledne nás nejprve navštívil drahý choť, který naši nepřítomnost tradičně využil jako záminku pro provětrání čtyřkolky. Později přijela čtyřčlenná rodina sestřenice na večerní společné grilování. Manžel při společenské zábavě zvažoval, zda se zdržet nebo vrátit domů; zvítězilo ale pohodlí vlastní postele a zážitek z noční jízdy. V překvapivé shodě i nade mnou zvítězila večer únava.

Příštího dne se mi při krátké snaze o uvolnění ztuhlého šíjového svalstva udělalo nevolno. Většinu dopoledne jsem strávila schopná pouze držet jehlice, (abych později identifikovala chybu a celý šátek vypárala). Synkovi jsem ohřála hotový oběd „ze sáčku“ – praktický pozůstatek mé jachtařské dovolené. Sama jsem pozřela pouze jablečný kompot, který mi uvařila sestra z našich jablek.

K vozidlu jsem v početném doprovodu dobrovolných nosičů na sklonku dne mířila na poněkud nejistých nohách. Nicméně synka jsem domů dopravila bez obtíží a utěšovala se nadějí, že mi od migrenózního stavu pomůže v pondělí odpoledne pan masér se svými drsnými postupy.

Práci, kterou jsem doma nestihla udělat o víkendu, bude totiž nutné dohnat, což bývá při zdravotních indispozicích složité.