kOmický blog DCCXXI.

Vloni jsme kamaráda ke kulatým narozeninám společně obdarovali poukazem na zapůjčení tříkolky hodné jeho věku. Pochopitelně zcela nezištně.

Jakmile vybral vhodný termín, mužská část dárců zbystřila a ve stejné půjčovně rovněž objednala motorové tříkolky. Můj drahý choť pro jistotu o den dříve, jelikož na víkend měl jiné plány.

V úvodu náročného pracovního týdne jsem absolvovala tři představení na letních divadelních scénách a udělala pár dietních chyb. Ve čtvrtek ráno cestou na Vysočinu tomu odpovídala kondice mého opět nezáměrně pohublého těla.

Jenže tříkolky mají své nezpochybnitelné kouzlo. Sympaťák z půjčovny nám ukázal základní funkce stroje a upozornil, že všichni motorkáři se zdraví. V té chvíli jsem předpokládala, že plně postačí, když budu ze zadního sedadla chotě upozorňovat na blikající blinkry.

Na dosud nejistých nohou jsem v třicetistupňovém horku oblékla motorkářskou bundu a nasadila helmu (navzdory riziku, že pozvracím plexisklo). Stále mi nejhezčí pohled na svět připadá ze hřbetu koně, ale brzo bylo zřejmé, že zapůjčený dopravní prostředek má také své kouzlo.

Nebýt hluku, vjemy byly podobné – bylo cítit kvetoucí lípy, chlad lesa i pohnojené pole. Občas jsem řidiči poklepávala na rameno, aby vypnul ukazatel změny směru jízdy, ale školáckých chyb se dopouštěl zřídka. Dokonce jsem párkrát málem usnula. Probrala mě koupel v Dářku, která celkově překvapivě prospěla mému stavu.

Na Vysočině jsme vybírali nefrekventované silnice a sbírali do jisté soutěže body z mapy. Také jsme asi hodinu na ručníku spali na konci lipové aleje, oba na pokraji sil. Ve stejné aleji jsem ujela první dvě stovky metrů jako řidič (lehce vyděšená citlivostí plynu) a před vjezdem na asfalt dobrovolně stroj předala. Později mě manžel přesvědčil, abych to ještě na silnici zkusila (závratnou rychlostí 60 km/h).

Navečer jsme se cestou domů kvůli úmornému horku vykoupali v řece. A přespat odjeli do Žebětína, kde již jedna tříkolka postávala a další později přijela. V mírných obrysech jsme naplánovali páteční program a poseděli s přáteli u grilování, přičemž jsem se z bohaté nabídky pokrmů věnovala bramborám a zelenině.

V pátek byl příjezd do zaměstnání velmi stylový, ale drsňácký outfit jsem na dobu pobytu v kanceláři vyměnila za sukni a tílko. Během dopoledne manžel vyzvedával ze školy synka s vysvědčením, který si svérázné vozítko také užil (a v závěru si spálil nohu o výfuk). Z práce jsem odcházela záhy, abychom si ještě stihli užít zvláštní pocit sounáležitosti, když se „soukmenovci“ zdraví na silnici.

Druhý den jsem se řidítek už tolik nebála, jen moje výška poněkud komplikovala řazení, protože dosáhnout současně pohodlně na řidítka a spojku bylo nemožné. Maximálku jsem si ale zvýšila na osmdesát.

S kamarády, kteří měli odlišný program, jsme vybrali společné ubytování ve filmovém „Postřižinském“ pivovaru. Setkat jsme se měli u vodní nádrže Dalešice v kempu vhodném ke koupání. Přijeli jsme první a užili si rozruch způsobený naším dopravním prostředkem. (Malá záplata na pokutu za nesvícení, kterou jsme nedaleko zaplatili, neb jsem v dozorování řidiče trestuhodně polevila). Po první osvěžující koupeli přijely další dva motorkářské páry.

Na ubytování jsme dojeli tak akorát, aby nás paní recepční mohla zapsat. A od osmi hodin naše společnost obsadila stůl v místní restauraci. Vydržela jsem o dvou limonádách a salátu s kuřecím masem, (který jsem neměla jíst). Pánové logicky ochutnávali místní moky; pročež v závěrečné fázi večera bylo zajímavé pozorovat, jak se snižují vyjadřovací schopnosti nepřímo úměrně potřebě sdělovat, aniž kdokoli poslouchá.

Po skromné snídani jsme s chotěm spěchali vrátit zpět do půjčovny třístopé vozítko, na které jsme během dvou dnů nečekaně přivykli. Byť jsem se o to nehlásila, pustil mě drahý choť naposledy na sedadlo řidiče. Díky tomu jsem – alespoň na chvíli – překonala stovku a také (s mírným zaváháním) projela sobotní ranní Třebíčí.

Spokojená jsem na závěrečné kilometry předala řízení manželovi a úžívala si pohled do krajiny. Na benzince jsme chvíli přemýšleli, kde má tříkolka nádrž, ale předávali jsme řádně natankováno a bez jediného škrábance. Choť objektivně naznal, že tento stroj do vozového parku zařadit nemusíme, nicméně možnost zapůjčení zopakovat rozhodně nevyloučil.