kOmický blog DCCXX.

Letos jsme poprvé neplánovali vodácký víkend jako rodina; velké děti se svými přáteli zamířily k Sázavě a rodiče s nejmladším dítkem zacílili na Moravu se skupinkou omických vodáků.

Zatímco se starší synek rozčiloval nad nespolehlivými kamarády, (kteří mění potvrzenou účast na poslední chvíli nenabízeje náhradu), drahý choť se zcela zbavil povinností organizátora a přidal naši skromnou tříčlennou posádku k tradiční omické vodácké výpravě.

Nebyl by to ale on, pokud by z organizované výpravy od pátku do neděle soukromě neudělal jednodenní záležitost. Sama jsem pak situaci přispěla, neb jsem zralou úvahou dospěla k závěru, že balení veškerého vybavení na jediné přespání v kempu ráda oželím. Jistou roli v tomto rozhodnutí hrála i letitá zkušenost, že by stavení stanu, nafukování matrací a vše související připadlo výhradně na mě.

Samostatně jsme – v rámci prevence rodinných hádek – objednali dvoumístnou kanoi plus kajak a v sobotu ráno (po budíčku v 5 a přesunu) využili společnou přepravu organizované skupiny autobusem z kempu.

V předvečer sobotní výpravy nás večer překvapil telefonát od synkova kamaráda. Už fakt, že volal on, nesvědčil o pozitivních zprávách. V predikci jsem se nemýlila, neb v půlnočním čase telefonátu prodléval potomek v nemocnici čekajíc na zasádrování levé dolní končetiny s přeraženým palcem. Jeho pečlivě naplánovaná vodácká výprava se tak nečekaně proměnila na víkendový nudný pobyt v kempu.

Naše výprava se naštěstí obešla bez úrazů. Horké počasí vodákům eliminovalo potřebu brát náhradní oblečení a ručníky, pouze opalovací krém byl v permanenci. Hrozící úžeh ale nakonec nebyl hlavním problémem.

Pokud jsem kombinaci kanoe pro nejmladšího potomka a chotě a kajaku pro samostatnou mámu vyhodnotila jako příhodnou, nedocenila jsem, co nastane. Choť s sebou do lodě přibalil i hojné zásoby ledu, rumu a Coca-Coly.

V průběhu plavby chtěl synek kajak – obdobně jako loni – vyzkoušet; jeho rodiče však absolutně nebyli připraveni na spolujízdu. Logicky jsem zaujala místo na háku, kde jsem ale příležitostnou korekcí směru plavby, (která v mých očích zabraňovala kolizím s kameny a plavidly), nevhodně zasahovala do kompetence kapitána určovat trajektorii.

Jediná další aktivita, kterou jsem z přídě podnikla, směřovala k fotodokumentaci úspěchů nejmladšího dítěte. Kapitán to bohužel vnímal jako vměšování do jeho vůdčí úlohy. Krátce jsme vyzkoušeli variantu, při které jsem záď ovládla já, nicméně model „ponorka“ s přetíženou přídí se příliš neosvědčil a háček pod vlivem konzumace občas zapomínal, kde sedí. Na nejbližší zastávce byl synek přinucen kajak opustit.

S přibývajícími říčními kilometry (a ubývajícím alkoholem v chladícím boxu) se značně snižovala míra stability plavidla, neb choť se pohyboval poněkud nekoordinovaně. U stánku s občerstvením, kde po párcích a půlce piva usnul na lavičce, jsem situaci opět přehodnotila.

Mírně vystrašený synek se rád opět chopil kajakářského pádla, zatímco jeho neprotestující otec byl uložen na přídi k odpočinku. Značně to pomohlo stabilitě plavidla. K Vile Háj jsem zbytek cesty odpádlovala ze zádě sama, neboť háček na přídi většinu času pouze rytmicky oddechoval. Komentáře kolemplujících jsem brala s úsměvem.

Při závěrečném přenášení a dojezdu posledních 300 m po stojaté vodě proběhl neúspěšný pokus přesvědčit zátěž z přídě, zda nechce dojít pěšky. Plavidla jsme však nakonec důstojně vrátili.

Večer jsme poseděli s ostatními (mírně znavenými) vodáky, přičemž drahý choť moudře povečeřel pečená žebra a velmi mírně vystřízlivěl. Cestou domů tropickým večerem jsem pak hodinu a půl opět poslouchala rytmické oddechování nejstaršího i nejmladšího člena rodiny.

Doma nás nadšeně vítal čtyřnožec, který byl vděčný za nedělní ranní procházku. A v neděli večer jsme přivítali nejstaršího potomka obohaceného o slušivou sádru na levé dolní. Velký dík všem organizátorům a za rok znovu a lépe!