kOmický blog DCCXV.

Abychom předešli předčasnému dokončení zútulňování domova a jeho okolí, vyrážíme v nepravidelných intervalech mimo domov, provázeni stále menším množstvím dětí.

Tentokráte jsme zamířili do podkrkonoší do příjemné chaloupky ve vesničce, kam dosud – k našemu překvapení – nebyl zaveden signál. Fungovala zde však poměrně spolehlivá WiFi.

Ač jsme vyráželi záhy, páteční provoz ve větších městech měl na dobu strávenou na cestách neblahý vliv. Naopak potěšila zastávka u stánku se zmrzlinou, kde jsem rozmařile zvolila čokoládu a slaný karamel, zatímco chlapci volili umírněnější variantu jogurtové s limetkovou.

Útulná chaloupka nadchla, nezvykle realita překonala fotografie na Bookingu. Malinkou vadou na kráse byla pouze absence jednoho povlaku na peřinu, který nenahradilo ani prostěradlo navíc, které manžel omylem přibalil. Pohled z okna na zapadající slunce a kvetoucí jabloň působil téměř magicky.

Později večer přijeli kamarádi, hráli jsme deskové hry a plánovali program. Sobotní dopoledne neslibovalo nijak oslnivé počasí, přesto jsme odsouhlasili vycházku Riegrovou stezkou kolem Jizery.

Příštího dne jsme na ní obdivovali nejen přírodní krásy, ale i technické vymoženosti (nepamatuji, že bych kdy dříve viděla turbínu). Při návratu horní trasou s vyhlídkami, (z nichž překvapivě často nebylo nic vidět), jsme díky přítomným rekonvalescentům v závěru využili zkratku. Překvapivě ač byla po horší cestě, nebyla delší (zcela v rozporu s našimi letitými zkušenostmi).

Na zakončení výletu v hotelu Spálov s „něčím na zahřátí“, se salátem z červené čočky s quinoou (nahrazující oběd) či ovocným knedlíkem budeme rádi vzpomínat.

Odpoledne se dostavili poslední opozdilci, pročež jsme v plném počtu vyrazili na vycházku do Údolí Vošmendy. Počasí předvedlo milosrdnější tvář, okolí meandrujícího potůčku jsme však v čilé debatě vnímali pouze okrajově. A i zde jsme okruh mírně zkracovali (aniž byl nutný prostup houštím).

Večer se hrál stolní fotbal ve společenské místnosti, kde současně probíhalo sledování ledního hokeje. Po skončení zápasů jsme přešli zpět na bezpečnější deskové hry, nad kterými probíhala čilá debata o aktivitách na neděli.

V plánu bylo zdolat krátký úsek Jizery. Navzdory úvodním rozpakům vyrazily na vodu dva rafty s jedenácti vodáky a jedním nevelkým čtyřnožcem. Domnívám se, že nikdo nelitoval, (leč názor psího společníka nebyl zaznamenán). Slunce svítilo, vody bylo dostatek a její chlad otestovali pouze někteří obětavci smočením dolních končetin do výše kotníků.

Na řece jsme zdravili jediného vodáka, kterému dělal na kanoi „háčka“ nepádlující pes. Nevynechali jsme zastávku v hospůdce, kde nabízeli obligátní vodácké speciality jako párek v rohlíku; přežila jsem o hladu s velkou malinovkou.

Po doplutí jsme zaměnili rafty za koloběžky, které měly posloužit pro návrat. Tato jizerská specialita byla na wish listu otce rodiny několik let. Účastníci, kteří se rozhodli pro variantu vlak, pravděpodobně litovali.

Těsně před cílem nás opět zdržel zmrzlinový stánek, kde jsem - navzdory lahodnosti sorbetu – poprvé zalitovala volby velikosti L. Tato zastávka se ukázala jako strategická chyba, neb potomek třímající ledovou tříšť jevil minimální nadšení z nápadu rodičů vystoupat pěšky na zříceninu skalního hradu Vranov. Ani výhledy ho o chvíli později nenadchly a nadšení začal jevit až při sestupu zpět k vozidlu.

Zpáteční cesta se poněkud protáhla pro podezření, že jsem v ubytování zapomněla boty. V kufru vozidla nebyly k nalezení, zato po návratu k chalupě se objevily nikoli v poličce botníku ale u pravých zadních dveří auta. Manžel byl natolik rezignovaný (či moudrý), že tento můj výpadek nekomentoval.