kOmický blog DCCXIII.

Loňský plán na jarní krátkou dovolenou na některém řeckém ostrově vyřešil drahý choť kreativně nákupem levných letenek do Athén.

Po nočním letu následovaným noclehem v hotýlku, jehož sláva již poněkud vyhasla, jsme hladoví a mírně pomačkaní stoupali na Akropoli. Mimochodem athénské hotýlky se vyznačovaly výtahy pro 3 - případně pouze dvě - osoby (evidentně bez zavazadel), které rozhodně nejsou určeny lidem trpícím byť jen náznakem klaustrofobie.

Manžel, který poctivě předem připravil návrh pestrého programu pro čtyři dospěláky, provedl také výběr fotografií z rodinného alba, které měl v úmyslu s odstupem dvaadvaceti let na stejných místech opětovně zachytit. Akropole byla prvním a současně bohužel jediným místem, kde se tento záměr podařilo naplnit.

Obvykle slunné Řecko nás v květnu přivítalo nebývale chladným počasím, pročež jsem zamračeným ránem stoupala na kopec oblečená v tílku, tričku s krátkým i dlouhým rukávem, mikině a tenoučké větrovce, aniž se mi podařilo výstupem se zahřát. Ve stejném složení vrstev oděvu jsem vydržela další dva dny.

Cena vstupného přepočtena na české koruny přibližně odpovídala počtu osob, které se v době otevření této „povinné“ památky tísnily kolem nás. Což spolu s počasím prakticky znemožňovalo pořídit hezký snímek.

Muž mi později zazlíval, že jsem při vstupu minula místo, kde mne před lety objektivem fotoaparátu zachytil, jak si v třicetistupňovém říjnovém horku ohrnuji dlouhé kalhoty. Nutno poznamenat, že by se zde shodná fotografie pořizovala obtížně, neb se po dvou desetiletích nacházelo mimo zónu určenou k pohybu návštěvníků (a na výtržnosti už nemáme věk).

Ve městě jsme v tržnici objevili restauraci, kde podávali výborné polévky. Zahájili jsme tak gurmánskou složku dovolené, která nás nápadně provázela po celých pět dnů a významně se podepsala na závěrečném účtu. Tentýž den odpoledne jsme objevili kouzlo řeckých salátů, díky kterým jsem během dovolené již neprohloubila váhový úbytek.

Příštího dne jsme se přesouvali trajektem na ostrov Aigina, který svůj turistický boom slavil v 80. a 90. letech minulého století. Nadchnul nás pozůstatky antického chrámu, které si současně s námi při večerním teplém světle zapadajícího slunce (navíc za pár euro) prohlíželi přesně dva turisté. Milá jeptiška nás pak pustila na krátkou prohlídku nedalekého kláštera a jeho malého kostelíku, ačkoli jsme k bráně dorazili přesně ve chvíli, kdy se chystala zamykat.

Na radu sympatické paní domácí jsme v místním supermarketu zakoupili lokální pistácie, které jsme během pobytu s neustálými přesuny někde záhadně ztratili. Vyhlášené pistáciové háje se vyznačovaly holými větvemi velmi náchylných stromů, pročež jsme věnovali čas výstupu na kopec, průzkumu památek a – samozřejmě – jídlu. Před odjezdem zpět na pevninu jsme neodolali luxusní pistáciové zmrzlině v několika nečekaných variacích, na kterou budeme opravdu dlouho vzpomínat.

V dalších dnech jsme výrazně zředili poznávací plány drahého chotě a trávili čas pobytem na plážích a v restauracích. Athénská riviéra nás zaskočila množstvím rozlehlých privátních plážových rezortů.

Jedno dopoledne jsme strávili ve společnosti movitých u jezírka Vouliagmeni, kam jsme se předchozí odpoledne pro vyčerpanou kapacitu nedostali, jakkoli se vstupné pohybovalo od 20 do 45 eur v závislosti na atraktivitě přiděleného lehátka. Jeho brakická voda má údajně léčivé účinky, díky teplým pramenům vykazuje příjemnou teplotu a ještě v ní žijí rybky poskytující pedikúru (jako jedinou) zdarma.

Když se ke konci našeho pobytu zvýšila teplota vzduchu, ponořila jsem se i do moře. A neodolala venkovnímu hotelovému bazénu, jakkoli v něm nikdo jiný neplaval a obsluha z baru se při pohledu na mne přesunula ven na židli v nápadné blízkosti záchranného kruhu. Evidentně u nerozvážné dámy z vnitrozemí dotyčný Řek očekával zástavu srdce.

Poslední navštívenou památkou se stal Poseidonův chrám na útesu nad mořem, kde jsme namísto kamenných ruin věnovali pozornost místní fauně zastoupené modrou koroptví s mláďaty, kterou AI označila jako orebici.

Kolegyně nevěřily, že příštího dne budu v kanceláři. A nutno přiznat, že po nočním přesunu s příjezdem domů ve 3:30 ráno mi pracovní den strávený upíráním znaveného zraku na monitor připadal obzvláště vyčerpávající. Bude-li nějaké „řecké příště“, uvítám vyšší teploty, více poznávání a méně restaurací.