kOmický blog DCCVII.

Díky nenáboženské výchově naše velikonoční tradice zahrnují částečně výzdobu a hodně úklid. Při jeho realizaci je však možné i poklidně rozjímat.

Přípravy na svátky byly zahájeny koupí šesti škrábaných vajíček. Na vernisáži obchůdku s keramikou přibyla váza, do které se velikonoční dekorace náramně hodila. Pak už zbývalo jenom opatřit sladkou odměnu pro koledníky. (Celkovou sumu není vhodné sčítat.)

Zcela zdarma jsem pak obdržela „větvičky“ okrasné vrby, ze kterých se vyklubaly dvoumetrové větve. Myšlenka nechat je zakořenit se u rodinných příslušníků nesetkala s přílišným pochopením. Během svátků zdobené barevnými stužkami zaujaly místo v obýváku, ale pod vlivem negativního přijetí nakonec namísto vyhnání kořínků odevzdaně uschly.

V odhodlání trávit volno v odpočinkovém tempu jsem ve čtvrtek večer upekla meruňkový táč s drobenkou – kolegyňka neuváženě zmínila, že jí přebývají v mrazáku. Rodina jevila nadšení, jen starší děti příštího dne odjely na Slovensko, aniž využily možnost vzít si zbytek buchty na cestu.

Velký pátek byl využit na velký úklid. Svěřit na Vánoce mytí oken potomkům se příliš neosvědčilo, neb tuto výzvu srdnatě odložily na neurčito. V euforii ze čtyřdenního volna jsem odstranila prachovou clonu nejen z okenních tabulek, ale též ze dveří a vrat v průjezdu. V pracovním zápalu jsem nakonec spláchla i prach ze všech čtyř popelnic (a moc nechybělo a umyla bych i vozidlo).

V sobotu jsme zavítali na Vysočinu na jednodenní výlet, ke kterému jsme nedopatřením vybrali nejošklivější počasí. Trasu plánovali kamarádi, ale drahý choť nemohl odolat a přeplánoval nejen směr cesty, ale i počet zastávek. Vůdce se nazapře. Čtyřnožci nevlídné teploty a deštík nevadily a směle se nořil do rybníka, nedbaje na přítomné kachny a labutě.

Další dny již byly slunečné, pročež jsem vytrvale prala vše od ložního prádla po zimní svršky. Při této příležitosti jsem vylučovací metodou zjistila, že synek odjel na východní Slovensko pouze v mikině a dcera s prošívanou vestou. Alespoň jsem mohla vše ostatní prohnat pračkou.

Venku byla část skalky zbavena zimních nánosů listí a sušin. Nad záhony jahod se mi při plení vypálila na záda ramínka tílka. Podařilo se ale (doslova) připravit půdu pro vysetí hrášku a ředkviček. Tuto radost ale pravděpodobně přenechám jiným.

Nejmladší potomek byl tatínkem zaúkolován k natření kmenů stromů vápnem, zatímco jeho otec bagrem rozkopal další kus cesty a zahájil srovnání části terénu, (které z mého pohledu bohužel příliš nesplnilo očekávání).

Doma jsem k aktivitám přidala ruční práce – po pěti letech byla uzavřena poslední řada šálového límce, po roce popotahování vyměněna guma u pyžamových kalhot a zašita poměrně nová díra na koleni synkových džín.

V neděli došlo na tradiční pečení mazance a netradičně na ořechové pusinky. Standardně nadbytečné bílky spotřebováváme na kokosky, leč nedostatek surovin mě inicioval improvizaci. (Na rychlost jejich likvidace rodinnými příslušníky to nemělo žádný vliv.)

A v duchu tradic jsem nabarvila vejce, jakkoli jsem se ze společenské části svátků omluvila. Marný pokus o mé omlazení tak v pondělí ráno provedl pouze manžel a nejmladší potomek. Ke cti drahého chotě nutno podotknout, že letos mrskačku pro sebe i synka vlastnoručně upletl.

Během svátečního volna jsem letos udělala i něco čistě pro sebe. Po dlouhém odhodlávání jsem svá ranní probouzení vylepšila ponořením do velmi chladné otužovací nádrže. Kluzké dno mě přimělo k její očistě a výměně vody; pochopitelně za obdobně chladnou. Ale v boji s odolnou rýmečkou jsem u ranního rituálu zatím vytrvala.

Po večerech jsem pročítala knihu o umění být zdráva, přičemž většina výše popsaného odporuje jejím doporučením. K srdci si beru alespoň větu „buďte k sobě laskaví a trpěliví“. K rozjímání mi tradičně slouží procházky se čtyřnožcem, protože rána v probouzejícím se lese jsou krásná a maxipes je výborný – tichý a empatický – společník.