kOmický blog DCCIII.

O pobytech ve tmě jsem si asi před deseti lety přečetla poutavou dvoustranu Jaroslava Duška. Nenapadlo mě, že bych něco takového chtěla zažít.

Časem se mi ale podobná zkušenost zdála čím dál přitažlivější; zejména, když o svém (dokonce opakovaném) pobytu prostém zrakových vjemů zaujatě povídali naši dva blízcí přátelé.

Při jejich poslední návštěvě jsem se rozhodla, že to zkusím taky. Pochopitelně v zařízení, které se jim oběma osvědčilo. Navíc název „Tma léčí“ sliboval, že bych mohla pobytem dosáhnout pozitivní účinek na svůj zdravotní stav.

Informace jsem měla načtené, pečlivě jsem prozkoumala celý web zařízení a – zcela v rozporu se svojí obvyklou nevolí – zhlédla několik videí na YouTube. Cítila jsem se připravena.

Odjížděla jsem za slunného nedělního dne, jen s malinkou výčitkou, že jsem v nadcházejícím jaru mohla doma stříhat stromy. Nejmladší potomek byl z plánované nepřítomnosti a nedosažitelnosti matky lehce nesvůj, zatímco jeho starší sourozenci i manžel pohlíželi na mé jednání spíše shovívavě.

Cesta proběhla klidně, zaparkovala jsem v bahně vedle složených klád a odnesla si svá skromná zavazadla přes potok k cíli. Místo a maringotka vypadali přesně jako na fotkách, takže mi připadali známé. Přítomnost včelích úlů byla uklidňující, stejně jako bublání potoka.

Na doporučení přátel jsem si objednala pobyt se stravou a s průvodcem, navíc jsem přidala úvodní biorezonanci – přesvědčená o blahodárném vlivu všech těchto faktorů na svůj zdravotní stav. Bohužel jsem vytěsnila větu „Nic neočekávej“, která na adresu pobytu ve tmě od přátel rovněž zazněla.

Biorezonance zabrala poměrně dlouhou dobu a dolehla na mě po ní únava, pročež jsem brzy po ponoření do tmy a odstřihnutí od běžného světa snědla lžičkou z termosky „obědo-večeři“ a ulehla. Věnovala jsem se dýchání a poměrně brzo i usnula. Ani jsem neshledala obtížným pohybovat se v nevelkém prostoru za použití netradičních smyslů.

Pochopitelně netuším, kdy jsem se probudila. Cítila jsem se ale odpočatě, pročež jsem se převlékla (lehce překvapená, jak je složité zjistit, zda je ponožka naruby) a zahájila den cvičením. Z aktivity mě vyrušila průvodkyně s jídlem na celý den. Krátce se poptala na dojmy, podala informace ke stravě a slíbila se na průvodcovství vrátit později.

S chutí jsem spořádala mrkvový koláč z kaštanové mouky a později i kaši s ovocem. Zkoumala jsem, zda mi hlava nepřinese nějaké zajímavé myšlenky, ale protože se žádné převratné nedostavily, trávila jsem den dechovým cvičením, masáží obličeje, rehabilitací nožní klenby a podobnými aktivitami.

Při půlhodince s průvodkyní jsme pak narazily na některá problematická témata. Na snech nebylo co rozebírat, stejně jako nebylo řešit cokoli akutního. Shodly jsme se, že je dobré zbavit se mentálně věcí, které nám v životě neslouží, a s tím se rozloučily.

Pokračovala jsem ve svých relaxačních aktivitách, nicméně pociťovala jsem nekomfort mírné bolesti hlavy a břicha. Večeři jsem vynechala, ač jsem ji ráno při zkoumání termosek vyhodnotila jako lákavou.

Příští ráno mi nebylo lépe. Pozřela jsem nápoj, kterým se snažím upravit potíže s trávícím traktem už řadu měsíců; bohužel tentokrát nedostal žádnou šanci zapůsobit. Samotnou mne překvapila rychlost pohybu tmou, včetně schopnosti přemístit obsah žaludku bezpečně do záchodové mísy.

Když původkyně přinesla snídani, vysvětlila jsem, proč mi zbyla večeře. Usoudila, že mé současné problémy mohou souviset se snahou těla o důkladnou očistu. K splnění role průvodce se měla vrátit později.

Snaha cvičit ztroskotala na nevoli těla, neb při pohybu pokračovalo ve zbavování se „všeho nepotřebného“. Vzdala jsem to a zalezla do postele pod deku a spacák, i tak mi bylo zima.

Topení elektrickým radiátorem trochu pomohlo. Jenže bylo třeba i větrat. Zapnout příslušný přístroj ovladačem se podařilo poměrně snadno, ale vypínání bylo problematické a provoz značně hlasitý. Při příštím větrání jsem vyčkala fáze jeho útlumu a zbaběle ho vytáhla ze zásuvky.

K večeru průvodkyně zaregistrovala netknuté jídlo a dotazovala se na můj stav. Připustily jsme možnost, že příčinou může být jídlo, psychika i viróza. Pragmaticky jsem usoudila, že pokud se stav nezlepší, odjedu už ve středu, nikoli až ve čtvrtek ráno.

Probraly jsme i nutnost jasného životního. Ale jakkoli vše, co průvodkyně vyslovila, dávalo logiku, chyběla mi kapacita informace dále zpracovávat. Po jejím odchodu jsem nadále využívala převážně útočiště na lůžku.

Později jsem – definitivně rozhodnuta k návratu domů – přijala soukromou výzvu pobalit si věci bez zrakových vjemů. Balení mě však vyčerpalo natolik, že jsem – už oblečená v civilu – zase zalezla pod spacák. A příští větrání jsem učinila otevřením dveří, za kterými byla stále tmavá noc.

Ranní nabídku snídaně nebo žaludečního čaje jsem vzhledem k trvalé vládě dávivého reflexu odmítla. Vystudovaná lékařka doporučila, že bych neměla v tomto stavu řídit a v ideálním případě bych měla navštívit lékařské zařízení.

Po hodině jsem vytáhla telefon a oznámila rodině, že se přijedu. Vracet se domů neohlášena nemám ve zvyku. Přislíbila jsem, že si v případě empiricky ověřené neschopnosti řídit vyžádám pomoc. Po další hodině srolovala spacák a rozloučila se. Drobná průvodkyně mi k autu vláčela tašku. Při loučení mě ale opravdu mrzelo, že odjíždím v takovém stavu a předčasně.

V úvodních kilometrech klikatých silniček jsem vyhledávala potenciální možnosti k akutnímu zastavení a přemýšlela, proč jsem se nevyžádala igelitový sáček.

Ze dne si pamatuji už jen pozdní odpoledne, kdy se dostavil nejmladší potomek s žádostí o pomoc při učení státních symbolů, kterou jsem z pod dvou peřin poskytla.

Následující dva dny v práci stály mírné sebezapření, ale zase jsem mohla směle vynést světlé šaty, které pěkně kopírovaly moji opět dosti pohublou postavu. Pevně věřím, že to nebyl jediný přínos pobytu.