kOmický blog DCCII.

Klidný páteční večer může po desáté hodině večerní snadno změnit jeden hovor; a to i v případě, že se jedná o hovor nepřijatý.

S čerstvě umytou hlavou jsem se cestou z koupelny zběžně koukla na mobil, abych překvapeně zjistila, že se mi snažila dovolat sestra. Obvykle si v pozdní večery netelefonujeme, pročež jsem znejistěna volala zpět.

Neblahé očekávání se naplnilo; konverzaci zahájilo sdělení, že maminku odvezla „rychlá“ do nemocnice. Sestra tam směřovala za ní a řešila praktickou otázku, co s mamčiným pejskem, který doma osaměl. Pragmaticky jsme se shodly, že bude nejlepší přemístit ho k nám. A tak jsem noční košili zastrčila do riflí, oblékla bundu a vydala se k městu.

Čtyřnožec byl potěšen, že někdo přišel, nicméně při nakládání do auta, se tvářil nejistě. Celou cestu domů jsem konejšivě přesvědčovala sebe i psa, že to bude dobré. A řídila jednou rukou, protože druhá byla zaměstnána hlazením bílé psí hlavičky.

Na dvoře „návštěvník“ pookřál, neboť ho důstojně uvítal náš maxipes. Ani se mu příliš nechtělo dovnitř, ale noční venkovní teploty nebyly právě příznivé pro kempování na dvoře. Uvnitř pak odevzdaně ležel na pelechu v předsíni, který celou noc neopustil.

Sestra mě průběžně informovala o výsledcích vyšetření, které přinesly mírné uklidnění. Nakonec jsem v polosedě po půlnoci usnula, abych si ve dvě ráno přečetla, že mamku propustili domů. Ulevilo se mi velmi; (na probuzeného psa stejné sdělení bohužel tentýž účinek nemělo).

Ráno jsem po dlouhé době venčila dva čtyřnožce, potom odjela na cvičení a zastavila se zkontrolovat rekonvalescentku. Skoro jsem měla dojem, že ji mrzí, že nemá psa doma. Nicméně vracet jsem se ho nechystala.

Nakonec u nás návštěvník setrval asi deset dnů. Mezitím jsem odvezla do nemocnice také chotě – na plánovaný zákrok. O dva dny později byl (se slušivými berlemi) vyzvednut, hned poté, co jsem mamince předala kytici, dárek a přání ke kulatým narozeninám. Ani on nechtěl v nemocničním prostředí setrvávat déle než dobu nezbytně nutnou.

Dalších pár dní jsem se pohybovala mezi pacienty, kteří oba vykazovali nízkou míru trpělivosti s léčbou. Můj drahý choť rovněž projevoval mírnou nevoli s přítomností psa v domě.

Čtyřnožec se u nás přesto zabydlel – společnost mu zde každopádně nechyběla. A při transportu zpět se zdaleka netvářil tak nejistě jako při prvním přemisťování. I mně bylo výrazně lépe na duši.

Mamča je ráda, že má zase doma parťáka, byť kvůli němu musí třikrát denně ven. A manžel nemusí demonstrativně smetat bílé psí chlupy z podlahy a může se klidně věnovat rekonvalescenci.