kOmický blog CDXLVII.

Ponocování není mojí silnou stránkou; projevila jsem alespoň organizační zdatnost vytvořením spánkového deficitu v jediném týdnu, který je o hodinu delší.

Ačkoli mám podvědomou hrůzu z koncentrace lidí, pravidelně organizuji třídní srazy. Před odjezdem na setkání spolužáků jsem doma sebejistě oznámila, že hospoda zavírá v jedenáct a pak že přijedu. Jenže končit se nechtělo a do dvou do rána jsem (v dosud početné skupince bývalých gymnazistů) seděla nad birelem v baru jako vystřiženém z devadesátek. Obsluha, stálí návštěvníci i hudební produkce tomu odpovídala.

Noční jízda mezi poli mi přinesla setkání s množstvím srnek a zajíců, naštěstí se nejednalo o setkání příliš blízká. O půl třetí jsem byla umytá a pod dekou. Příštího dne jsem procitla brzo a později málem spadla ze žebříku, neb koordinace unaveného těla a mysli nebyla optimální.

V týdnu manžel odjel služebně do Slovinska, aby se ve středu v noci navracel autobusem. Ochotně jsem se nabídla, že ho ve 23,55 na nádraží naložím. Vydržet nad knihou se ukázalo jako téměř nadlidské úsilí; dobrodužný děj knihy mi splýval s výplody mysli upadající do spánku. Překonala jsem ho studenou sprchou a do velkoměsta se pro drahého chotě vydala v noční košili schované pod venčící bundou.

Na zpáteční cestě mě čerstvý spolujezdec upozornil, že jsem přehlédla semafor. Oznámil to klidně, neb se v blízkém okolí nencházela jiná vozidla. Sdělení mě přimělo koncentrovat poslední záchvěvy vědomí po dobu jízdy. Doma se cestovatel podivoval, že - v půl jedné ráno - uléhám a okamžitě usínám.

Vstávání bylo následující ráno obzvláště těžké, pohled do zrcadla v koupelně novou energii nepřinesl - naopak. Po měsíci kofeinové abstinence jsem v kanceláři neodolala a podlehla pokušení kávovaru. Což mírně vylepšilo jinak velmi ospalý pracovní výkon.

Stejného dne večer choť usoudil, že příštího ráno potřebuje obě u domu stojící náhradní vozidla vyměnit za původní. Naštěstí děti měly prázdniny a nekomplikovaly nám přepravu. Leč opouštěli jsme domov nebývale časně do dosud temného podzimního rána.

Lehce mě zaskočila koncentrace vozidel na silnicích. Před jízdou jsem shledala, že v postarším půjčeném BMW nelze posunout sedadlo. Nedostatečná tělesná výška a nízko položený sedák významně omezovaly výhled, vzdálenost k pedálům znemožňovala jejich použití... Převážela jsem tedy spolehlivou Octavii.

Nabízela jsem, že cestu zpět do zaměstnání zvládnu hromadou dopravou, ale sílící liják - společně s manželem - mě od úmyslu odradil. Z místa spolujezdce jsem odevzdaně pozorovala nekonečné linie světel v dešti, ignorovala unavený odraz obličeje ve skle a tiše doufala, že vyčerpání uplynulého týdne zažehnám o víkendu.