kOmický blog CDXLVI.

"Vypadáš, jako by ti ulítly včely" říkával občas tatínek. Nemohl vědět, že obdobný výraz lze snadno vyvolat absencí jiného tvora.

Těšila jsem se na nedělní procházku se čtyřnožcem, neboť předchozí den z většiny padl snaze navrátit domov do stavu způsobilého k běžnému používání. Zásluhu na nevábném vzhledu naší domácnosti mají bohužel především rodinní příslušníci, pročež je můj boj zcela marný.

Nedošlo ovšem k žádnému posunu v dokončovacích pracích vztahujícím se k finalizaci dešťovky nebo přípravy fasády, což na mne nepříjemně doléhá. Pět let ve stále rekonstruovaném domě si občas vybírá svou daň.

V neděli ráno se již po podlahách neválely chuchvalce prachu (a chlupů), koupelnové bateriie nezdobily obrazce z vodního kamene a relativně útulný interiér hyzdily pouze sušáky s prádlem. Na oběd jsme byli pozváni, takže jsem naivně očekávala klidné dopoledne.

Navlékla jsem venčící oděv a ozdobila maxipsa obojkem. Vyrazili jsme směrem, který dával možnost volby z minimálně čtyř tras různé délky. Než jsem vybrala cíl, pes se nepochopitelně rozběhl z kopce.

Jelikož občas pouze potřebuje vybít energii, nevěnovala jsem tomu dostatečnou pozornost. Když se ale po pár metrech neotočil a místo toho kopíroval linii zahrad v pravém úhlu k mému pohybu, rozběhla jsem se rovněž. Bohužel příliš pomalu...

Čtyřnožec dávno zmizel za vzrostlou zelení, na kraji louky jsem proto zůstala bezradně stát. Štěkot bylo slyšet z několika stran; leč nemohu tvrdit, že našeho zběha poznám bezpečně po hlase. Popošla jsem kus podél dolní hrany louky, volala, pískala - zcela bezvýsledně.

Zkoušela jsem se vrátit a pátrat na poli i vylézt kus podél zahrádek k hlavní silnici. Po dvaceti minutách marné snahy jsem patřičně zdeptána potupně volala manželovi, že mi utekl pes. Tajně jsem doufala, že oznámí, že se oklikou vrátil domů, což se ovšem nestalo. Neslíbil, že probudí děti a půjdeme hledat organizovaně. Prohlásil, že se obleče a položil telefon. To už jsem trochu bojovala s panikou.

Přes pole se nesl štěkot evidentně většího psa, zamířila jsem proto za zvukem. Nicméně povědomý obrys se nikde nevyskytoval. Zoufalá jsem se vracela do obce s tím, že projdu hlavní silnici, když zavolal manžel a stručně oznámil, že výtečníka již má. Nezvedenec se svévolně vypravil za svojí psí kamarádku (toho času právě na vycházce).

Potkali jsme se před domem. Čtyřnožec projevoval radost, že mne vidí, já - bez větších obtíží - hrála uraženou. Potřebovala jsem strach rozdýchat. Ve dvoře mi nečekaně manžel tónem rodiče ke káranému dítěti přikázal zout boty. Z přechodu pole byly pohorky mírně obalené ornicí, nicméně jsem neměla v úmyslu navštívit s nimi uklizený dům (a případně opadané bláto vzhledu našeho dvorku nemoho nijak uškodit).

Usedla jsem - stále obutá - na špinavou lavici na zápraží vedle hokejové výbavy - a bojovala s dotěrnou myšlenkou, že veškerá moje snaha o cokoli je zde naprosto zbytečná. Dojmy umocňoval neutěšený vzhled neupraveného dvora.

Manžel na mne hleděl, pak inspirován okolím s vrozenou empatií pronesl, že se mohou natřít trámy v průjezdu. (Což je prakticky opis doporučení, abych tak učinila.) Poslala jsem ho do háje a doma si přes hlavu přetáhla peřinu, jakkoli chápu neúčinnost pštrosí taktiky a sebevraždu udušením nepreferuji.

Vylézt mě donutila až pračka, která hlasitě dávala najevo, že její úkol skončil. Odevzdaně jsem věšela svršky a ponoukala rodinné příslušníky, aby se připravili k transportu. Kupodivu jsme o deset minut později stáli s dětmi připraveni v předsíni, zatímco manžel dosud nesundal odrbané pracovní třičtvrťáky.

Ve vozidle jsem opakovaně taktně upozornila, že syn potřebuje stihnout smluvený čas jízdy v autoškole, což chotě překvapilo. Stejně jako fakt, že by měl adepta na řidičský průkaz k místu startu přiblížit; jakkoli o tom byl předchozího dne dvakrát informován.

Požádala jsem, ať zastaví, neb jsem se s oteklýma očima a obnoveným pocitem marnosti a beznaděje na rodinnou sešlost právě necítila. Přibrzdil. Nicméně poté pokračoval v jízdě, jistě neochvějně přesvědčen, že jedná správně.

Vnější výraz mojí tváře později mírně vylepšil kontakt s příbuznými či požité víno. A pes mě po návratu smutným pohledem odprosil.