kOmický blog CDXLIII.

Správného českého turistu provází na cestách po světě rodinní příslušníci a tradiční řízek nebo sekaná.

Přemýšlela jsem o podivných cestovatelských návycích a hnětla mleté maso. Smyslem bylo zajistit dceři doma potravu a současně nehladovět na cestách, když mi potravinové alergie znemožňují nasytit se u rychlého občerstvení.

Budík ve tři ráno zvonil nemilosrdně. Zjevně především proto, že předchozího dne jsem přibližně ve stejném čase dočetla poslední stranu knihy. Psa překvapilo, že v doporovodu syna a muže odcházím, aniž jsme společně absolvovali obvyklou ranní vycházku.

Naše cesta vedla na západ, přičemž první zastávkou bylo torzo kostela sv. Jana Křtitele na Tachovsku. Působivé byly zbytky chrámu i cesta k němu, nicméně jsme se zde  v ranním chladu dlouho nezdrželi. Další zastávkou byla až norimberská ZOO.

Vzhledem ke státnímu svátku zde mimo hlasitých zvířecích projevů zaznívala převážně čeština. Nadšení vzbudilo krmení lachtanů a posléze show s delfíny. Dalším překvapivým zvířecím favoritem byla veverka. Na dětském hřišti jsme dlouho přesvědčovali synka, aby sjel skluzavku. Na pátý pokus to zvládl, ačkoli již při třetím mu matka dělala předjezdce.

Následnou prohlídku historického centra Norimberku jsme absolvovali posíleni domácí sekanou s chlebem a později též místní zmrzlinou, která mírně podnítila synkův zájem o rozsáhlý hradní komplex. Přesun k ubytování zabral dvě hodiny. Při krátké nákupní zastávce v malém městečku cestou mě na parkovišti zaskočil kolemjdoucí, když mi česky popřál krásný den.

Večeřeli jsme z vlastních zásob a strávili klidný večer povětšinou přilepeni k displejům v očekávání událostí příštího dne, jehož náplní byla návštěva Legolandu. Tuto jsme již jednou absolvovali před minimálně dvanácti lety se staršími dětmi - a tatínkovi bylo líto nedopřát ji i nejmladšímu.

Ráno jsme s davem prošli hlavním vchodem a zamířili k horské dráze. V dosud kraťoučké frontě ztropil synek hysterickou scénu, pročež jsme od jízdy neradi upustili. Další atrakce jsme vybírali s rozvahou. Celkem překvapivě se dítko nechalo přemluvit alespoň na plavbu lodí, která v závěru sjížděla "vodopád".

V poledne se k nám připojili přátelé, kteří za sebou měli několikahodinový přesun z domova. Při výběru vhodných stanovišť se pak názory a zájmy lišily ještě více než dosud.

Společně jsme učinili náš druhý pokus na jiné - mnohem menší - horské dráze, který záhy ukončila slečna z obsluhy. Než vláček dojezdil, přemýšlela jsem o rodičovském selhání, zatímco synek dělal dřepy. Ostatní atrakce jsme zvládali bez potíží, v závěru náš tříčlenný rodinný tým dokonce zvítězil v klání hacičských aut, na což byl choť vzhledem ke konkurenci náležitě pyšný.

Za nejlepší počin ale označil synek vodní pavilon Atlantida, stejně pozitivně hodnotil párek v rohlíku a závěrečnou zmrzlinu, kterou šťastně konzumoval při prohlížení miniatur známých staveb pečlivě vyvedených z lego kostiček.

Večeřeli jsme společně poměrně opuletně v restauraci u našeho ubytování, abychom posíleni jídlem i spánkem příštího dne vyráželi k Mnichovu. I zde jsem mohla po více než dekádě zopakovat návštěvu místa, kam bych se sama určitě nevracela - Octoberfest mne nenadchnul nyní ani před lety. Nicméně manžel s tuplákem v ruce zářil nadšením a synek se spokojil opět s párkem.

Krátce jsme prošli centrum města (hojně přelidněné osobami v kroji) a po nezbytné zastávce v supermarketu vyrazili k domovu. Dlouhou cestu nám zpřestřoval synek dotazy "kdy už tam budeme?" a požadavky na čůrací pauzy. Překvapivě se nedožadoval jídla, což se později vysvětlilo, neb během jízdy nenápadně zlikvidoval dva sáčky cukrovinek.

Před návratem jsme vyzvedli rybáře u řeky a domů dorazili poměrně pozdě. K našemu překvapení na nás stále v chladničce čekala sekaná, kterou jsem s chlebem a okurkem nabídla drahému choti i hladovému rybáři. Sekaná je v(d)ěčná!