kOmický blog CDLXII.

Předvánoční víkendy v normálních rodinách pravděpodobně slouží k poklidnému rozjímání, zapalování svic na adventním věnci, úklidu a pečení...

Těžko ovšem realizovat vánoční očistu domova za přítomnosti četných nedokončených kusů nábytku znemožňujících pohyb po domě stejně jako vytírání podlahy. Abychom dostatečně předešli včasnému použití nových skříní k plánovanému účelu, přislíbili jsme účast na společenské akci a zorganizovali rodinné fotografování.

Místo natírání poliček a dvířek jsem si potírala nehty lakem, vlnila vlasy, (ze kterých jsem předtím smyla barvu na dřevo) a na obličej nanášela make-up. Původní záměr byla pleťová maska či profesionálnější péče, leč nebylo času nazbyt. Spoléhala jsem proto na přítmí v sále.

Mezi vařením a praním jsem předvídavě vyzkoušela šaty a boty. Zavčes jsem zaregistrovala (a napravila) vypáranou nitku záševku a přihodila náhradní pár lodiček. (I tak mne příštího dne silně bolely nohy). Nadmíra současně vykonávaných činností si však vybrala svoji daň v podobě polévky tekoucí z indukční desky na podlahu.

Naopak manžel radostně seznal, že má po posledním praní košili i vyžehlenou - a jeho přípravy se omezily na ometení prachu ze saka a vyhledání obuvi. Překvapil pouze, když požádal o zastřižení svého bujného vlasového porostu.

Večer jsem se zbytečně nesnažila zářit, ale být užitečná, abych inspirovala naše dvě děti přítomné na společenském večeru coby brigádníci. Dařilo se mi to s jednou výjimkou, kdy jsem se přílišnou upřímností a mírnou prostořekostí dopusitla trapasu století vůči jednomu ze sponzorů akce. Vzal to ovšem z humorem.

Choť nečekaně předstíral slabost a po půlnoci začal vyžadovat ústup, kterému ale bránily pracovní povinnosti brigádníků. Odlehčeni o peníze za losy a obtěžkáni výhrou koše regionálních potravin jsme kolem druhé ranní vyjeli k domovu.

Příštího dne jsme svorně jevili známky únavy, (tyto některé z nás po obědě i přemohly). Překvapením zůstává, že přesto přibyly dvě vrstvy nátěru na množství polic a dvířek, vypraly se tři pračky a upekly další dva druhy cukroví. Nezanedbala jsem ani venčení vděčného čtyřnožce. Nutno ale přiznat zásluhy i jiným. Slavnostní menu - špagety s majdou - z poloviny připravil drahý choť.

Díky vyčerpání a roztržitosti jsme ale při společném obědě zapomněli zapálit třetí svíci na adventním věnci. A k večeru jsem si definitivně přiznala, že svátky strávíme v nadbytku nábytku. Celý další rok mohu doufat, že Vánoce budou už konečně klidné.