kOmický blog CCCXXXIX.

V posledním roce nebezpečně často slýchám od přátel, že jsem stvořena pro kreativní činnost, nikoli nudu kanceláře.

Zřejmě mí drazí blízcí netuší, že se kreativně mohu vyžít i jinde než v zaměstnání. Navzdory postupujícímu vyhoření způsobenému nadmírou povinností a nedostatkem volného času se k invenčním výkonům stále dokážu vzchopit.

Nemám na mysli běžné záležitosti, jako výrobu domácí jahodové zmrzliny z plodů zahrádky obohacených zbytkem smetany. S tím si poradí většina maminek. A sběr jahod byl tentokrát především záležitostí síly vůle (neb podráždné útroby vyjadřovaly nesouhlas s pohybem a útlakem především).

Dávku kreativity jsem musela projevit, když zoufalý synek s od slunce spálenými zády přišel žádat o pomoc. Nemaje panthenol, pokusila jsem se pálící a svědící zarudlou plochu pouze potřít krémem. Na výslovnou žádost jsem našla i nějaký zklidňující medikament, který měl posloužit alespoň jako psychická pomoc. Nezabralo to. Studenou sprchu si syn aplikoval sám a dobrovolně - zabrala dočasně.

Následovala akce "aloe vera", při které jsem nemilosrdně zasáhla v několika květináčích. Listy jsem zbavovala ostnatých hran a rozřezávala podélně, abych jimi pak potírala potomkova záda. Jeho skučení bylo místy až komické, přesto mi ho bylo líto.

Nakonec jsem část léčivých rostlin hodila s ledovou tříští do mixéru a vytvořenou hmotou chladila spálenou část těla. Aby maska proti spáleninám příliš nestékala, překryla jsem ji šátkem. Takto vylepšen se můj velký chlapeček - stále sténající - odebral do svého pokoje kemovat na zemi.

Po půl hodině se mi podařilo najít v koupelně gel po opalování, rovněž s obsahem zázračné byliny. Odstranila jsem mokrý kus látky a rozmixované zelené zbytky a natřela novou vrstvu. To už pacient skuhral trochu méně. Na večer jsme postup ještě zopakovali.

Dalším kreativním počinem, který značně pobavil dceru, byla oprava obuvi. Co na tom, že synek likviduje boty v pravidelných tříměsíčníh intervalech. Vzhledem k střídání ročních období a růstu jeho končetin je obnova stejně nutná. Tentokrát však kotníkové tenisky zlikvidoval předčasně - možná proto, že v nich odchodil velkou část dubnové dovolené na Islandu.

Minule jsem chemoprenem lepila odchlipující se podrážku na špičce levé boty. Nyní se synáčkovi podařilo ztratit kovové očko, kterým byl provlečen pásek se suchým zipem jistící pravou botu v oblasti kotníku.

Dřívější žádost o výměnu tohoto očka za jiné z již obnošené boty, směřovaná k otci dítěte, zůstala nevyslyšena. Na starých botách bylo umístěno úzké kovové O, zatímco zachraňované kotníkovky byly vybaveny velmi uzavřeným C. Na této drobnosti manželova snaha ztroskotala.

Pro manželovu nepřítomnost doma a nutnost pobalit rodinu na víkend jsem se od opravy pustila sama. Možnost párat část boty a očko všívat jsem rychle zavrhla. Po krátké úvaze byl použit malý kroužek na klíče, který jsem do poutka v botě prostě navlékla. Pokoušela jsem se ho za pomoci kleští a později kladiva mírně zploštit, nicméně úspěšnost byla malá a funkčnost zachována i při tvaru téměř kulatém.

Jakkoli pohled na maminku v předsíni třímající v ruce kladivo a botu připadal dceři legrační, byla jsem na sebe pyšná. Dočasně. Poslední potřebné vybavení jsem na hromadu navršila o půl desáté, pár minut před manželovým návratem domů a na pokraji sil, s denní dávku kreativity zcela vyčerpanou.