kOmický blog CCCLXXXVII.

Pro trojnásobnou matku převážně svázanou pracovními a rodinnými stereotypy může být i firemní školení důvod k radosti.

Především s vidinou dvou dnů strávených bez zásadních starostí o cokoli mimo sebe samu. Na páteční vzdělávací program jsem provedla nezbytnou přípravu přečtením tří příloh organizačního e-mailu, na večerní besídku přibalila důstojené šaty a na cestu do auta pletení. Na sobotu byla plánována sportovní aktivita.

Původně plánované lyžování zhatilo počasí, neb stopy sněhy vyskytující se na šumavských sjezdovkách byly žalostné - což ozřejmila webkamera již v úvodu týdne. Obavy z brzkého návratu domů záhy rozptýlil obchodní ředitel, který nabídnul zájemcům o pohyb turistickou náhradu. Hlásila jsem se okamžitě, podporována kolegou.

Na besídce jsem konzumovala střídmě. Přesto jsem se pozdě po půlnoci neuvážěně nechala kolegyněmi strhnout k tanečním kreacím na parketu. Nikdy bych nevěřila, že lze tančit na Pokáče. Naštěstí přítomní již většinou našim výkonům nevěnovali pozornost - zaměřeni spíše na globální politicko-ekonomickou situaci, prezidentské volby a neradostné vyhlídky; případně na nabídku kvalitních rumů na baru.

Spánek mezi třetí a šestou hodinou ranní nebyl příliš osvěžující, energii na horskou tůru jsem se - jako řada dalších - snažila získat alespoň konzumací kvalitní bílkoviny a silné kávy u snídaně. V batůžku jsem měla několik bezlepkových vzpruh a láhev vody, pro ostatní účastníky pak krabičku cukroví a placatku domácí meruňkovice. Ochotný personál mi při snídani uvařil i čaj do termosky.

Nečekaně jsem byla pověřena řízením při přesunu, neb kolegyňka projevila obavu ze zbytkového alkoholu. Ač lehce zhýčkána automatem, kolegyni i přisednuvší tři kolegy jsem na místo určení u přeshraničního Lamu dovezla i s nutností řazení.

První část cesty k vrcholu Ostrý byla naše skupinka početnější. Po vrcholové zastávce na německé pivo a ulevení močovým měchýřům (na toaletě s báječným výhledem do mlhy) se oddělilo deset odvážlivců. Základní požadavek k delší variantě zněl "pohorky a schopnost ujít minimálně 10 km v terénu". Pravda, někteří jedinci po úvodním výstupu své schopnosti museli přehodnotit.

Počasí nám předvedlo nečekaně přívětivou tvář a po úvodním mlžení ochotně odhalilo výhledy na obě strany hranice, po které jsme se pohybovali. Dosud jsem netušila, že leden je ideální měsíc na pěší turistiku; teploty byly výrazně nad nulou a po sněhu na vrcholcích zbyly jen těžko dohledatelné stopy.

Překvapivě nikdo nevyužil nabízené léky na bolení hlavy ani náplasti či obynadla. S kolegy jsme se dělili o zážitky, potravu i pití. Později i o fotografie.

Závěr cesty od Černého jezera byl po asfaltové cestě, v čase návratu již ozářené měsícem v úplňku. Brzké stmívání bylo snad jedinou nevýhodou lednové turistiky. Opakovaně jsme s kolegou odmítli nabízenou možnost přespat v místě, přestože nás po téměř dvaceti kilometrech ostré chůze čekala dlouhá cesta domů.

Před rozloučením jsme v jednomyslné shodě navštívili restauraci a krátce doplnili energii - nejčastěji bramboračkou a pivem. Jakkoli se jednalo o porušení bezlepkové diety, necítila jsem nevolnost, ale lítost, že se pro geografickou vzdálenost nemohu podobných aktivit účastnit s vyšší frekvenci.

Potom již naše cesta směřovala k vozidlům. Přiblížili jsme pár účastníků k domovu, nabrali moravského kolegu a zamířili na Prahu. Pokusy pasažéra konverzovat ze zadního sedadla jsem utnula obsáhlým monologem, který mi za občasných příspěvků řidiče, (jehož spnánku měl zabránit), vydržel až k Brnu.

Uléhala jsem pozdě, unavená ale šťastná. V neděli pak významně převládla únava.