Americký sen (78)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Další stavební plány a znovu o kloboucích. Vancouver, listopad 1994.

12. listopadu. Ahoj Ingrid a Franto,  myslím si, že jsme udělali dobrý tah. Měli jste si možnost obhlédnout, jak to u nás vypadá, protože Viki se vám mohla věnovat. To se tak brzo znovu nestane, protože já budu pořád pracovat a Viki teď taky: takže oba budeme mít jenom pár dnů dovolené.

Toť můj plán na příští rok: do příštího léta budu mít výkresy a plány dokončené a schválené se stavebním povolením. Taky postavím stavební boudu a rozvodnou desku s přívodem elektřiny. Úkolem pak bude postavit základové pilíře a na nich postavit podlahu přízemí. Pokud práce půjde dobře, mohli bychom dokončit instalace v zemi: septik a prosakovací pole a všechny přípojky. Myslím si, že na stavbě se nejlíp pracuje ve čtyřech. Franto, ty bys mohl dělat políra, Ingrid pracovníka, Milan dalšího, o čtvrtém uvažuju, je mně blbé nepozvat Blanku. Blanka není Ingrid, když přijde na práci. Když jsem přijel na Javorový Výhled poté, co jste odjeli, skoro jsem brečel, když jsem si vzal oranžovou pilu a jednou zařízl, než se pila zarazila, jak zmražená v řezu. Všechno to dřevo nařezané jedním listem bez ostření! Tak to nemůžeme dělat, i když tentokrát jsem nebyl připravený a na práci jsem nehleděl. Chtěl jsem využít příležitosti k obhlížení. Až bude práce připravena, nebudeme mít čas chodit po okolí. Uděláme jenom jeden delší výlet na konec. Já budu obstarávat nástroje a materiál.

Dřevoryty jsme si pověsili v obývacím pokoji, kolem velké postele. Jeden visí u Destiny v pokoji. Dobře se tady hodí. Od minulého týdne jsme se v práci přestěhovali do nové budovy, která je v centru Portlandu, blízko sochy jelena. Ve středu jsem šel na oběd, cestou jsem se zastavil v malém, starém krámku s loveckými potřebami. Mezi desítkami starých a hodně použitých pušek a revolverů se na jelením růžku pověšený houpal Stetson. Unikát, bez fazony tak, jak je dělali v minulém století, kdy si je každý natvaroval sám podle své potřeby. Podíval jsem se zblízka, protože jsem ještě ani zdaleka podobný neviděl, ani v provedení, ani v barvě. Tento byl tmavě zelený, chutného odstínu. Majitel se přišoural poblíž, „kolik za ten klobouk“, ptám se. - „Ten není na prodej, ten jsem dostal vod jednyho honáka když jsem byl ještě malej!“ povídá stařeček. „Von ho nechtěl vzit na práci, že je moc dobrej.“ - Já bych ten klobouk rád koupil“ povídám. - „Von by stál aspoň 200 USD“, odpověděl stařeček. Kdyby se mi chtělo, koupil bych klobouk za 200 a obratem ho prodám za 500. Ale raději bych, až si to budu moct dovolit, klobouk koupit a uchoval ho jako relikvii. Je to skutečná trofej.

Hned další den jsem jel provádět jedno velké zvíře z Japonska k Čistému jezeru, kde máme jednu z našich stanic na měření sněhu. V Portlandu pršelo – už od 1. října pořád prší – ale sotva jsme vyjeli nahoru, blíže k hoře Mt. Hood, déšť se změnil na sníh. V celém okolí hory je 4 stopy, 120 centimetrů sněhu. Úplná zimní pohádka. Podívali jsme se na „Timberline lodge“. Pan Haširo má na starosti vybudování systému dálkoměrných stanic, podobných našemu. Jenom budou měřit podmínky v moři, kromě meteorologických dat taky měří radioaktivitu, protože jim Rusové po léta házeli radioaktivní odpad do moře. V jednom okamžiku povídá: „Japonská vláda zakázala chytání ryb v japonských vodách, to je 100 až 200 mil od pobřeží. Rybáři s malými čluny už nejsou. Jenom veliké lodě, které úlovek zmrazují.“ Na chvíli se zastavil a smutně dodal: „zmražené ryby nejsou moc dobré na suši... Ryby jsou pro Japonce důležité.“

16. listopadu. Ještě pořád prší.

Václav