Syndrom vyhoření

Když jsem poprvé před léty zaslechla pojem „ syndrom vyhoření“ bylo to ve spojitosti s mediálně známou osobností. Říkala jsem si, že je to pouze jeden z mnoha výstřelků našich hvězdiček, o to větší bylo mé překvapivé zjištění, že touto „nemocí“ trpí převážná většina populace včetně mě. Možná až na mého partnera - flegmatika.

idnes Syndrom vyhoření(také známo jako vypálení či vyhasnutí) byl poprvé popsán v roce 1975 H. Freudenbergerem v článku „Staff burnout“ ačkoliv je zřejmé, že tato nemoc trápí lidstvo od nepaměti. Jedná se o psychický stav, kdy nadšení jedince v práci i osobním životě postupně stagnuje až ztratí zájem o cokoliv co ho dříve naplňovalo pozitivním myšlení. Syndrom vyhoření pracuje postupně v několika fázích. Od nadšení, po stagnaci, frustraci, apatii až ke konečnému stádiu vyhoření. Jsou případy, kdy syndrom vyhoření lidé zvládnou sami. Změní práci, domov či aktivy naplňující volný čas. Často se však nemoc musí řešit min. ambulantní léčbou. Syndromem vyhoření jsou ohroženy především osoby, jež jsou v neustálém kontaktu s dalšími lidmi a to nejen na profesní dráze. Do kritické skupiny byli zařazeni především lidé pracující ve zdravotnictví, hasiči, policie, sociální pracovnice, ale např. i lidé pracující v médiích. Tyto profese(v tuto chvíli nemluvím o práci v médiích) mají v náplni práce starat se o druhé, vyjít jim max.vstříc a především jim pomoci i na úkor vlastního života. Zde vzniká dokonalý prostor ke vzniku syndromu vyhoření. Syndrom vyhoření je časovaná bomba tikající v každém z nás stejně jako rakovinotvorné buňky. Přikrade se potichu a většinou je odhalen až když už nějakou tu škodu napáchal. Nebojte se najít sílu se mu postavit. Váš život čeká.