Rozjímání o Buddhismu.

Proč mne napadlo napsat o buddhismu? Setkávám se často s lidmi, kteří mají k tomuto náboženství mnohé výhrady, z těch námitek je ale patrno, že jejich znalosti v tomto směru jsou chatrné, případně žádné

. Buddhismus je náboženství (lépe řečeno životní filosofie) nejen zjímavé, ale i velmi blahodárné. Pro západní mysl je snadné mnohé se o buddhismu naučit, ovšem pochopit ho, porozumět jeho podstatě, je náročné a obtížné. Z několika důvodů. Především je tu problém jazykový. Buddhovo učení je zaznamenáno v jazyce páli, příbuzném starodávnému sanskritu. Tyto posvátné jazyky používaly výrazů, které jsou do evropských jazyků nepřeložitelné a snaha přiblížit se k evropským slovům může způsobit zmatenou interpretaci významu. Jsou to slova jako Dukha, Nibbána či Dhamma, o kterých si povíme později. Není tu totiž žádné dogma ku kterému by bylo možné přilnout. Výchozím zdrojem  buddhismu bylo prastaré náboženství a filosofie hinduismu, které se značně liší od západních konceptů a jen povrchním studiem nedají se jeho myšlenky spolehlivě interpretovat. A v neposlední řadě jsou tu obvyklé předsudky a nedůvěra k odlišnému učení, které brání otevřít mysl jinému světu. Poznání buddhismu vyžaduje tedy nejen trpělivost a píli, ale především nezaujatou mysl.

K lepšímu pochopení Buddhova učení je dobré seznámit se s životem tohoto mimořádného muže. Nutno předeslat, že Buddha není jméno, ale označení osobnosti, která dosáhla osvícení. Název Buddha můžeme tedy přeložit jako "osvícený", ba ještě lépe jako "probuzený."  Ten nejznámější ze všech Buddhů byl princ Gautama Siddharta. Jeho život je opředen mnoha legendami, jak už to v takových případech často bývá, základní historická fakta jsou však známa. Narodil se roku 563 před naším letopočtem v královské rodině v Kapilavastu, na úpatí Himalájí, což se dnes nachází na hranici Nepálu s Indií. Jeho otec Šuddhádhana Gautama byl z rodu Šákjů, proto se někdy používá pro jeho syna jména Šakjámuni Buddha. Jméno jeho královské matky bylo Mája a syna porodila  v zahradě Lumbini při cestě do domu svých rodičů. Radost z narození prince však netrvala dlouho, po několika dnech totiž královna náhle zemřela. Péče o novorozeně byla svěřena její mladší sestře Mahápradžápatí. Do královského paláce dostavil se poustevník Asita, který děťátku předpověděl velkou budoucnost– pokud zůstane v paláci, stane se z něho silný a slavný král, jestliže ale odejde a věnuje se životu duchovnímu, vyroste z něho buddha, moudrý spasitel světa. Ta druhá možnost se královi nezamlouvala, proto připravoval syna na úlohu královskou. Chlapec byl obklopován přepychem, nesmírně rozmazlován a každé jeho přání bylo dle možností splněno. Král dbal hlavně na to, aby jeho syn nespatřil nic nepříjemného či zarmucujícího, tedy aby se nesetkal s člověkem nemocným, starým nebo mrtvým. Jako sedmiletý spatřil mladý Siddharta ptáka, který na poli sezobl červa. Uvědomil si v tom okamžiku, že součástí života je zabíjení a smrt, že tedy podstata života stojí i na strasti a utrpení.

Král pro svého syna v jeho devatenácti letech našel překrásnou nevěstu Jašodháru, údajně Siddhartovu sestřenici. Žili spolu v radovánkách, věnovali se hudbě a tanci, král nechal pro ně postavit tři luxusní paláce a po desíti letech soužití narodil se jim syn Rahula. Již před tím dostal se Siddharta ven z luxusního paláce,  poprvé spatřil vetchého starce, také člověka vážně nemocného a nakonec rozkládající se mrtvolu. Rozhodl se pátrat po podstatě a smyslu života. Vzdal se svého bohatství i privilégií a v noci tajně opustil spící manželku, synka a palác. Odešel do lesů a stal se z něho bezdomovec. Pod vedením učitelů brahmaismu studoval jógu a meditaci. Jeho cílem bylo dosáhnout seberealisace a vyššího poznání. Náhodou se setkal se skupinou pěti asketů, jakých v těch dobách bloudilo po Indii nepřeberně. Strávil s nimi skoro šest let v asketickém způsobu života, v přísném odříkání, takže zhubnul na kost a kůži. Nemocný a zubožený dospěl k názoru, že cesta k moudrosti přes askezi nevede; cítil se toliko bídně, ale žádné osvícení se nedostavilo. Tato zkušenost ho přivedla k hlásání střední cesty, tedy vyhýbání se extrémům.Vyhládlý šel se vykoupat do řeky a potom přijal hrnek mléka od děvečky z blízké vesnice. Tento ústupek popudil jeho asketické společníky a Siddhartu opustili. Ten se usadil pod fíkovníkem bodhi – stromem probuzení (ficus religiosus) a rozhodl se setrvat tak dlouho, dokud nenalezne žádoucího poznání. Údajně po 49 dnech úsilovné meditace dostalo se mu vnuknutí a tím i poznání životní situace a pravdy. Od této chvíle stal se Buddhou, tedy osvíceným či probuzeným, bylo mu 35 let. I po té udržoval svůj prostý styl života, v městečku Sárnáthu potkal se opět s těmi pěti askety, kteří tentokráte poznali, že Sidharta je nyní Buddhou, a stali se jeho žáky. Také navštívil palác svého otce, ne aby se ujal kralování, nýbrž aby rozšířil svou moudrost i v kruhu své rodiny. Mnozí z nich se stali Buddhovými následovníky.

Zpočátku Buddha pochyboval zdali jeho učení bude srozumitelné všem lidem. Věděl, že jen někteří budou schopni pochopit a dosáhnout moudrosti, původně proto zamýšlel kázat pouze členům kasty brahmínů, tedy hinduistických kněží. Jelikož však dosáhl moudrosti tak věděl, že duchovní a intelektuální potenciál není vázán na společenské či ekonomické skupiny. Své poznání tedy přednášel všem, kdo byli ochotni pozorně naslouchat. Počet jeho následovníků rychle rostl. Aby mohl předat své poznání co největšímu počtu lidí vybudoval organisační základnu nazvanou Sangha, tedy sbor mnichů-učitelů. Po zbytek svého života žil Buddha jako potulný učitel a kazatel. Pohyboval se v prostoru severovýchodní Indie, ale sláva jeho moudrosti se brzy šířila do okolního světa. Zemřel ve stáří 80 let obklopen svými žáky v městečku Kušinagar. Příčina jeho smrti je stále předmětem dohadů – možná zemřel na běžnou chorobu starého věku, jiní zase tvrdí, že příčinou  jeho smrti bylo pozření zkaženého jídla. Není pochyb o tom, že Buddha byl historickou osobností, i když o jeho životě není mnoho ověřených dobových pramenů, některá data jsou stále zkoumána a zvažována historiky. Časem se rovněž kolem jeho osoby nabalilo mnoho mýtů, které s realitou mají jen málo co společného. Jeho životní příběh je nepochybně pozoruhodný, dějiny nám často nabízejí inspirativní historky o tom, jak jakýsi chudý chlapec ku slávě i bohatství přišel, zde se setkáváme s pravým opakem. Královský synek odvrhne přepych i slávu a stane se žebravým potulným mnichem, aby dosáhl poznání té nejvyšší pravdy o tajemství a smyslu života.

Pozoruhodné je rovněž to, jak se buddhismus počal šířit po Asii, přestože nikdy nepoužíval násilné metody. Nejprve na Ceylon, dále do Burmy, Thajska a Laosu a začátkem našeho letopočtu dostal se také do Číny, kde byl mírně kombinován s filosofií Kofucianismu a Tao. Čínský čán-buddhismus se posunul dále na východ do Vietnamu, do Koreje a do Japonska, kde se vyvinula specifická forma zen. Dalším důležitým centrem buddhismu stal se Tibet. Buddhismus postupoval i západním směrem, přinejmenším do oblasti Blízkého východu. Někteří historici se dnes domnívají, že Buddhovo učení podstatně ovlivnilo myšlení Kristovo. Těch doměnek je hodně, žádné z nich však nebyly bezpochybně doloženy. Stopy buddhismu v tomto prostoru smetla však dvě náboženství agresivní – křesťanství a islám. Mohamedáni svými typicky dobyvačnými způsoby vymýtili buddhismus i v Indii už někdy v 10. století. Mírumilovný buddhismus se nesnadno brání proti násilí. Buddhisté se nesnaží své náboženství nikomu vnutit, mniši-učitelé pouze nabídnou své učení a ponechají na jednotlivci, jak se k němu postaví. Ještě dnes náleží buddhismus mezi velká a vlivná náboženství, s počtem kolem 400 milionů následovníků řadí se na čtvrté místo ve světovém žebříčku.

Buddha byl mimořádný učitel, ze svého učení však (podobně jako Kristus) nezapsal ani slovo. Jeho žáci si Mistrovy rozpravy ukládali do paměti a po generace je orální tradicí předávali dále. Teprve čtvrtý buddhistický koncil, který se konal na Ceylonu více jak 400 let po Buddhově smrti, zajistil, že učení Dharmy bylo zapsáno pro budoucí generace. Informace o původním Buddhově učení a jeho vývoji můžeme získat ze sbírky Tipitaka, tedy Tři košíky. Ten první košík obsahuje sutry, Buddhovy rozpravy. Abhidharma je sbírkou filosofických textů, ve kterých učení mnichové komentovali a interpretovali Buddhovo učení. Posledním košíkem je Vinaya, rozsáhlý soubor pravidel a návodů pro život a práci mnichů. Co je tedy podstatou Buddhova učení? Řečeno stručně, ale nepřesně: Čtyři ušlechtilé pravdy a Osmidílná stezka. Prvním impulsem Buddhovy cesty za poznáním bylo zjištění, že lidský život ovlivňuje Dukha. Toto slovo se zpravidla překládá jako strast nebo utrpení, není to však přesné. Dukha znamená spíše neuspokojení a trápení ducha. Všichni známe ty momenty, kdy nás přepadnou chmury, třeba strach ze smrti nebo nemoci, pocit marnosti a nespokojenost. Budha formuloval svoji první ušlechtilou pravdu jako konstatování, že takový stav duchovní trýzně je přirozenou součastí života. V druhé pravdě nám říká co jsou příčiny tohoto stavu, že je to chtivost, chamtivost,  lpění na nepodstatném, závislost na pomíjivém, ale i nevědomost a mentální nedbalost. Třetí pravda prozrazuje, že je možné se z tohoto stavu strasti vysvobodit. Ve čtvrté ušlechtilé pravdě najdeme návod jak toho dosáhnout pomocí  osmidílné stezky, tedy stezky správného nazírání, správného myšlení, správného mluvení, správného jednání, správné životosprávy, správného snažení, správné bdělosti a správného soustředění. Tyto pravdy a zásady zdají se být velmi jednoduché, není ale snadné je plně pochopit a ještě těžší je v denodenním životě praktikovat. My všichni z praxe víme jak silné mohou být touhy po mamonu, slávě, uznání, rozkoši či moci. A i když některým podaří se své touhy naplnit, nezdá se, že by jim to přineslo trvalou pohodu a radost. Ti zbohatlí chtějí ještě více peněz; ani mocí se člověk neumí nasytit a snaží se získat ji ještě více a více. Má-li člověk dosáhnout stavu pravé a trvalé radosti (Nirvány), musí se zbavit svých závislostí a nezdravých tužeb, potlačit své neuspokojitelné Ego.

Buddhismus je sice považován za náboženství, ale žádný bůh se v něm nevyskytuje. Buddha nebyl ateista, tedy boží existenci nepopíral, pouze tvrdil, že existence Boha či bohů se nedá potvrdit ani vyvrátit, proto úvahy na toto téma jsou pouhé spekulace a tudíž jen ztráta času. Najdou se sice lidé, kteří pěstují kult Buddhy a zbožňují ho, to je ovšem zcela proti duchu této filosofie. Buddha sám si na nějaké projevy obdivu nepotrpěl a vedl k tomu i své žáky. Buddhu ovšem uctíváme ne jako božskou bytost, ale jako moudrého učitele. Pokud nemáme úctu a obdiv k učiteli, není naše mysl schopna se něčemu naučit. Buddhovo učení je též známo jako Dhamma (Dharma v sanskritu). I toto slovo je nepřeložitelné, znamená nejen Buddhovo učení, ale též kosmický zákon a řád, pravdu nebo moudrost. Buddha nenabízí žádné dogma, kterému by bylo nutno slepě věřit. Pouze lidem nabízí své poznatky a nechává na každém, jak je pochopí a použije ku své blahodárnosti.

"Nevěřte mým slovům jenom proto, že je řekl Buddha, ale sami si vše ověřte. Buďte sami sobě jasným světlem."

Toto Buddhovo doporučení zní sice pěkně, ale plně ho pochopit a následovat není snadné. Většina lidí totiž dává přednost doktríně, které mohou slepě věřit a která z nich sejímá břímě osobní zodpovědnosti. Proto jsou tak úspěšná všelijaká ta náboženství a jiné ideologie, za kterými lze skrývat různé slabosti a nedokonalosti. Když někoho zabiji jen tak, cítím, že byl to čin hanebný; zabiji-li ale někoho ve jménu Alláha, vlastenectví, pokroku, či dokonce ve jménu dobra, připadám si ne jako ničema nýbrž jako hrdina. A možná budu oslavován i lidmi podobně smýšlejícími. Buddhismus je tedy více než náboženstvím, je filosofií mravní a praktickým průvodcem zdárným životem. Dosáhnout mravní vyrovnanosti a duševní pohody vyžaduje však jisté předpoklady. Je nezbytné pochopit prchavost života v čase, tedy že všechny jevy jsou pomíjivé. Buddha prohlásil, že jediná stálá věc ve vesmíru jest nestálost. Všechny jevy jsou vázány karmickými souvislostmi, i když ne vždy na první pohled zřejmými. Toto je základem buddhistické morálky, tedy znalost, že každý náš čin vyvolá odpovídající  reakci.

Jak už se u náboženství běžně stává i buddhismus se časem rozdělil do více směrů. Nejznámější jsou théraváda (Cejlon, Burma, Thajsko, Laos, Kambodža…), máhajána (Čína, Vietnam, Korea, japopnský zen) a vadžrajána (především Tibet.) Měl jsem možnost trochu se seznámit s těmito směry a jejich rozdílnost není jen v oblasti rituálu, ale i v některých závažných otázkách filosofických. Studovat tyto školy a zabývat se jejich analýzou je užitečné snad jen pro studenty historie náboženství. Buddhista se zpravidla narodí do daného prostředí a vyroste v jeho tradicích. Ostatně buddhismus je duchovní filosofie tak široká, že si vlastně každý jedinec buduje svoji osobitou formu. Mezi nejvýraznější buddhistické země patří Thajsko, kde se k tomuto náboženství hlásí 95 procent obyvatelstva. Kolik z nich přísně dodržuje buddhistické zásady života je věc jiná. Ale i tak odráží se Buddhovo učení znatelně v denodenním životě. Thajci nemilují násilí, vzývají krásu a velkého učitele uctívají. Trávím v té zemi každý rok dost času a mohu potvrdit, že mi tamní buddhismus nejen imponuje, ale také obohacuje život.

Jaké hodnoty může toto náboženství nabídnout západnímu člověku? Stačí zabývat se základním učením Buddhovým (Dharmou). Buddha zdůrazňuje, že vlastně náš život i naše vnímaná skutečnost realizují se v naší mysli. Proto považuji Buddhu za prvního a doposud největšího psychologa. Západní věda sice zkoumá mozek a dosti o něm ví, o lidské mysli však stále neví nic. Naše mysl je tedy klíčem k našemu životu, přesto se na západě věnuje více pozornosti cvičení těla než cvičení mysli. Účinnou metodou zušlechťováni mysli jest meditace, jejíž pomocí se nejen uklidňujeme, ale nacházíme správné poznání vnuknutím. Meditace je nesmírně blahodárná, nevyžaduje žádné finanční náklady, k jejímu zvládnutí je však vhodné najít si zkušeného učitele. Buddha řekl: Minulost již zmizela, budoucnost teprve nastane a co nám přinese nevíme. Jediné co vskutku máme jest přítomnost, měli bychom ji proto plně prožívat a nikoliv ji marnit žitím v nevědomosti, přeludech a sebeklamu. A vskutku, pokud nás něco sužuje je to zpravidla spojeno s minulostí nebo budoucností. Vyčítáme si třeba něco nevhodného co jsme udělali nebo řekli, ty výčitky jsou však zcela marné, co se stalo nedá se odestát. Nebo se obáváme budoucího – co když ztratím práci nebo přijdu o peníze? Bojím se nějakých chorob atd. Ani zde obavy nic neřeší, jen způsobují soužení a stress, navíc se takové obavy ani nemusí vyplnit. Zdroj našich obav je v nás a jedině tam je můžeme přemoci. Pilným a pravidelným praktikováním meditace můžeme kultivovat svoji mysl a potlačit své ego, které je nějvětším strůjcem našich soužení. Nahlédnout do tajů Budhova učení stojí za to, nabídne výrazné zlepšení kvality našeho života. Jedině člověk, který se naučí ovládat svoji mysl, může získat kontrolu nad svým životem. Závěrem doporučuji – usedněte na chvíli v klidu a sledujete, jak se ve vaší hlavě honí nikým nezvány všelijaké myšlenky. Přirovnáváme je k divokým opicím v džungli. Právě tyto myšlenky, vyvěrající z hlubin našeho podvědomí, převážně určují naše jednání, naše pocity a nálady. Pokuste se je zastavit a uvidíte, že není to snadné. Vaše namyšlené ego může si sice myslet, že je tu pánem, je tomu vskutku tak? Účelem buddhistické meditace je právě zklidnění mysli tak, aby se vyprázdnila a nabyla stavu nezaujatosti, to je fáze zvaná samádhi. Teprve potom můžeme navodit téma pro dané potřeby (vipášana). Velmi oblíbeným námětem buddhistických meditací jest metta, tedy milující laskavost. Je to stav mysli, kdy navozujeme stav lásky a soucítění se svým okolím (lidmi a všemi cítícími tvory.) Pozitivní mysl prospívá našemu životu i zdraví.

Meditace zpočátku jeví se být náročná a nesnadná, časem se však promění v radost, bez které už člověk nechce být. Závěrem ještě pár slov z úst Buddhových: ""Zvítězit nad sebou jest cennější než vyhrát tisíc bitev."                                                                                           

  Psáno pro nPolygon