Ratatouille, nebo guláš s šesti?

Nevařím si, v první řadě to neumím a pak mě tato neefektivní práce, kdy výsledek dvouhodinových příprav a permanentního stresu zmizí během dvaceti minut, prostě nebaví. A tak většinou využívám služeb pánu a dam v bílém, které vaření nejen baví, ale také jsou v něm velice dobří.

Už je to nějaký ten pátek, co jsem opustil maminčinu kuchyň, už dlouho nenosím v tašce svačinu v papírovém ubrousku a po příchodu domů na mě nečeká jídlo v troubě (nejdříve plynové, posléze mikrovlnné). Je to zároveň už hodně dlouho, co bych se doma zastavil na rodinný nedělní oběd, sypu si popel na hlavu.

Proto svůj žaludek plním ve všemožných vývařovnách, hospodách, restauracích a restaurantech. Záleží na příležitosti, náladě, obsahu peněženky a chuti. Rozhodně se nepovažuji za gurmána, protože si myslím, že gurmán musí v první řadě jídlu skvěle rozumět, aby docenil a vychutnal veškeré ingredience obsažené v daném pokrmu. Já osobně si vybírám restaurace podle momentální chuti a hlavně podle toho, na jakou atmosféru mám zrovna náladu.

Minulý týden jsem večeřel v Maze Prague, pochutnal jsem si na sedmi chodech jejich degustačního menu. Chuťové pohárky se naplnily jemnou chutí lahodné ricotty spolu s červenou řepou a piniovými oříšky a aniž by dostaly čas na odpočinek, zavalila je stěží popsatelná chuť Foie Gras a křepelky na celerovém lůžku. Protože nepiji víno, šetřil jsem si svůj alkoholový zážitek až na závěr a k excelentní Panna cottě s bílou čokoládou a mangovým pyré jsem si dal sklenku Fassbind Walderdbeeren Réserve Privée, což je originální švýcarská pálenka pouze z lesních jahod. Po celou dobu večeře jsem pozoroval skvělý koncert, který na place rozehrávají číšníci a užíval si nevtíravého, nepřeplácaného luxusu. Odcházel jsem polosytý a s příjemným pocitem, že mi moje práce umožňuje poznat práci i těch nejlepších kuchařů.

Den poté jsem s chutí vyrazil do Pizzerie Einstein, která je u nás na Letné.  Útulné prostředí pizzerie korunuje fakt, že pizzu zde dělá skvělý vietnamský kuchař. Objednal jsem si, stejně jako už po několikáté, pro mě úžasnou pizzu Antivegetariana, tato pizza je fenomenální, alespoň pro někoho, kdo, tak jako já, miluje hořčici! Žádná tomatová omatlávka, nedej bože kečup, ale pořádný kus kynutého těsta, hořčice, trvanlivej salám, slanina a nakládaný beraní rohy! Zapil jsem tuhle baštu drinkem mých juniorských let – houbou v tom správném poměru a s plným břichem a lehce motající hlavou se odloudal domů.

Pár dnu na to jsem dostal chuť ovocné knedle. Bohužel tohle jídlo dělají v hodně hospodách a restauracích, ale pouze v jedné, o které vím, dělají domácí (nemyslím tím obchodní značku velkovýrobce) kynuté ovocné knedlíky. Tento svatostánek všech milovníků ovocných knedlíků najdete v Újezdě u Průhonic a jmenuje se hospoda U Vendyse (my v práci jí však přezdíváme „Domeček“ protože tato hospoda není větší než obývák většiny průměrných občanů). Zasedl jsem ke stolu, bez řečí mi na stůl přístál orosený půllitr „Růžovky“ aneb malinové točené limonády, paní servírka a majitelka v jedné osobě mě vřele uvítala slovy „No do pytle, kde si byl tak dlouho a co chceš k jídlu?“ a já mohl vyslovit tu magickou formuli, která mi zajistí extázi na dalších několik hodin, „dám si ty vaše ovocný!“. Paní majitelka chápavě pokývla hlavou, souběžně s tím sebrala dvou chlapům od úst dopitý půllitr a zvučným sopránem zvolala do kuchyně, „jedny vovocný, tuhle pro mladýho“. Já se pohodlně usadil, začal inhalovat vzduch prosycený celým výrobním portfoliem Kutné Hory a připravoval jsem se na ten kulinářský skvost. No, nebudu vás napínat, knedlíčky byly dech beroucí, těsto lahodné, jahůdky šťavnaté, máslo s tvarohem, čokoláda a navrch pravá šlehačka fenomenální. Bylo to skvělé, úžasné, těžko popsatelné. Odcházel jsem za dozvuku rozloučení paní majitelky – „Tak dík a né, abys zase přišel za měsíc, nějak hubneš!“ a bylo by dobře…

A tak je to se mnou pořád, když mám chuť na Pelmeně, jdu do ruské pizzerky kousek od Jindřišské věže, když si chci u jídla poslechnout co nového v politice, zajdu na guláš do Nádražky v Dejvicích, pokud mám velký hlad a ozývají se ve mně divocí předci, zajdu na krvavý steak do Ambiente, když chci aby se lidé smáli mým snahám o uchopení a pozření sushi pomocí hůlek zajdu na Sushi do Obecního domu a pokud si chci břicho napěchovat škvarky, zelnými plackami a litry medoviny zaskočím do krčmy U Sedmi švábů.Nechápu, proč někteří znechuceně odvrací zrak od zamaštěných oken nádražní hospody, protože právě tam dělají ten nejlepší guláš, nechápu, proč někteří zavrhují originální jídelní variace jen proto, že jim nerozumí nebo nechtějí platit za jídlo více, než je nominální hodnota stravenky.Vím, že to vždy nejde, ale já neberu jídlo jako povinnost, ale jako zážitek a je jedno, jestli mám chuť na guláš, nebo na křepelčí vejce a také si myslím, že restaurace by si člověk měl vybírat podle toho, jaké jídlo chce a ne obráceně.

A poslední úvaha na závěr  - nikdy, opravdu nikdy bych si na tlačenku nedal vinný ocet a čerstvou šalotku. Je to jako nastříkat nadupaného choppera na růžovo a polepit ho obrázky TeleTubbies!

A co vy? Na jaká oblíbená jídla chodíte do oblíbených restaurací, hospod, putik? Podělte se, prosím, s námi!