Pocit nezbytnosti a potřebnosti je pocitem krásným, ale v mnoha případech pocitem falešným a krásně zbytečným. Když se zeptáte staříka, který si drží solidní flek i v sedmdesáti, proč si nejde užívat důchodek někam na chalupu, tak řekne něco ve smyslu, že jej lidi potřebují a že tady není nikdo jiný kdo by jej nahradil. Ach jo. Naopak opačný problém mají mladí lidi, čekající na slušný flek, který by zabezpečil jejich rodiny a vlil do jejich dravé krve trošku impulsu. Nemáte praxi? Nemáte zkušenosti? No a co, že máte školy, přijďte až budete mít praxi a doporučení.
Zubařka, která je 70 let a stále se stará o zuby pacientů, nebo gynekoložka stejného ročníku, která při čtení výsledku z ultrazvuku potřebuje ještě jednu lupu, nebo ochránce lidských práv pan Otakar Motejl, který se narodil v roce 1932! A stále je v aktivní službě s pocitem ješitné nezbytnosti asi zapomněl že jaksi mírně přesluhuje. No, co. Lidi rádi zapomínají. I ten náš pan prezident zapomněl, že už mu není 60, ale trošku více a s radostí se chce prát o další funkční období.
Dlouhověkost a pracovní elán je jistě krásná věc, ale držet se koryta stůj co stůj s pachutí stoleté mumie už není tak krásné.
Každý je nahraditelný a každý by měl znát čas, kdy je vhodné odejít. Pocit, že beze mě to nepůjde a že jenom JÁ jsem ten kdo to umí nejlíp není na místě
I mladí lidé můžou mít moderní myšlení, dynamický cit a chuť něco změnit a nemusí to být jenom politika aby si zasloužili dostat šanci dřivě než nám tady veteráni zemřou za pracovním stolem.
Se vší úctou ke starším lidem říkám: Což tahkle dát si důchodek?
